MÁMA BUBO je legendární pražská kapela, která patří bezesporu na přední místo ze skupin české Nové vlny.
Máma Bubo působila vždy mimo oficiální kulturní instituce už od 80.let. Skožení kapely bylo personálně blízko propojeno s další legendární skupinou Babalet, prošla dlouhým vývojem kombinace nové vlny, art-a space rocku po minimalismus a novoromantickou hudbu, vždy na úrovni o třídu výš než médii propagovaná česká produkce.
Skupina vznikla v březnu 1983 z podnětu skladatele, zpěváka a hráče na klávesové nástroje Karla Babuljaka, zvaného Bubol. Ke spolupráci si přizval ještě kytaristu Jiřího Charypara, baskytaristu Vlastu Matouška, bubeníka Zdeňka Duroně a později trumpetistu Honzu MÁŠU. Soubor se od začátku snažil svoji tvorbu prezentovat nikoliv jen prostřednictvím koncertů, ale také prostřednictvím nahrávek, které vznikaly v primitivních „domácích“ studiích, a které byly šířeny na kazetách.
Máma Bubo byla první novovlnná kapela, která, navazuje na alternativní Kilhets, začala důsledně využívat možností elektronických zvuků, smyček a rytmů. Ač ji její stylové obraty (vlivy Residents a Laurie Anderson na jedné straně a vlivy Simple Minds na straně druhé) občas přinášely nepochopení ze stran posluchačů, přesto ji můžeme považovat za jednu z nejdůležitějších kapel české nové vlny v 80. letech. Během své existence prošla kapela stylovými změnami počínaje punkem přes new wave až k minimalismu a elektronické etno drum and bass music.
Jméno Máma Bubo je pro všechny, kdo se zajímají o období tzv. České nové vlny, notoricky známým pojmem. Jména klávesisty Karla Babuljaka (dnes Sajkedelik Šraml Band, Boothill, Kapela snů a různé sólové projekty) a kytaristy Jiřího Charypara (dnes Švihadlo) byla tehdy známá i z o něco populárnějšího Babaletu, kde zároveň s Mámou Bubo oba působili. Třetí podstatnou postavou MB byl ještě basista Vlasta Matoušek (dnes Yamabu a solová vystoupení s orientálními nástroji).
Po původním období, kdy skupina produkovala typické novovlnné „úlety“, se v polovině osmdesátých let nechala ovlivnit a okouzlit (podobně jako třeba skupina Omnibus) elektronikou , a právě z tohoto období je i samizdatové album Planeta Haj, které bylo pro účely reedice maličko zkráceno a digitálně vyčištěno. Zjednodušeně lze označit to, co najdete na této nahrávce, jako elektronický minimalismus. Pro nezasvěceného a nepřipraveného posluchače musí být tato hudba asi dost nestravitelná, nudná a neposlouchatelná – mnohé skladby provází po většinu jejich délky monotónní tlukot automatického bubeníka, dlouhé chvíle beze změny, aby se poté na několik desítek vteřin objevil melodický a příjemný refrén, po kterém se vše opět na dlouhou dobu vrátí k předchozímu. Avšak pro posluchače, naladěné na alternativní vlnu, pro ty, co nemají hudbu jen jako kulisu, pro lidi , pro které nejsou jména Brian Eno, Tangerine Dream či Phil Glass něčím neznámým, pro takové je to přesně to pravé.
V 80. letech skupina vydala několik samizdatových alb na MC, nejslavnější z nich – PLANETA HAJ – později vydána i na CD.
O 4. programu a jak bylo výše zmíněno – nejslavnějším albu: PLANETA HAJ (1985) Aleš Opekar píše: „Tento program přinesl zdánlivě do sebe zahleděný výraz s meditativními prvky a odlidštěnou tváří. Ve skladbách Planety Háj Máma Bubo rozvedla méně hudebních nápadů do větších ploch, ve kterých byl ponechán prostor pro improvizace. V nich dostal velkou příležitost trumpetista Jan Máša, s nímž skupina spolupracovala už dříve… Textové sdělení se odklonilo od přímé reflexe životní reality. Symbolizovaným štěstím – Planetou Háj – přinášelo posluchačům poselství naděje a lásky. Sugestivní slovní projev, místy i fiktivně cizojazyčný, byl rozkouskován na pozadí elektronicky vlažných, ale rytmicky pravidelný.
Máma Bubo – Planeta Haj
Máma Bubo byla jednou z legendárních skupin 80. let. Po výběru “Baňatost”, byla vydána na začátku letošního května poprvé oficiálně jejich legendární nahrávka z roku 1985 „Planet Haja“, konečně na CD a v remasterované verzi.
Skladby: Planeta Haj, Nemám tvář, Leben und Verzeihung, Skončíš jako já, Smíš mnohem dál, V Čechách najdeš přítele, Baňatost (part), Co to má být, Haj La Haj To Haj, Sen, Za zdí
Některé rytmy a hlavně zvuky dnes již působí oposlouchaně, otřepaně a místy i směšně, technika přece jen udělala velký krok kupředu, ale svůj původní náboj nahrávka neztrácí ani po letech, která ji dělí od data vzniku. Rozhodně by si ji – jako „povinnou literaturu“ – měli poslechnout všichni příznivci současné nekomerční taneční hudby, protože objasňuje mnohé její kořeny.
A kdo měl někdy možnost vidět videokolekci „Hudba 85“, jistě si vybaví i to, co z nahrávky dodnes dýchá – ledový chlad tun betonu odosobněných sídlišť, nepřítomné odlesky zrcadlových brýlí, pocity marnosti, zbytečnosti a vydělenosti. Je to vlastně koláž zvuků, od počátku do konce to vrčí, bublá, klepe i buší, jen tu a tam se vyloupne melodická pasáž nebo trubka čtvrtého člena Jana Máši. S atmosférou hudby skvěle korespondují i úsporné texty, ostatně i názvy jednotlivých skladeb hovoří mnohé: „Nemám tvář“, „Co to má být“, „Sen“ či „Skončíš jako já“. Zpěv navíc bývá efektově upraven.
Deska Planeta Haj rozhodně není vhodná například na večírky, a v rádiu ji (s jednou nejmenovanou výjimkou) pravděpodobně také nezaslechnete, ale hledáte-li něco zajímavého na „dlouhé zimní večery“ nebo prostě máte jen potřebu zaplnit tuto mezeru ve svém hudebním vzdělání, pak byste neměli být zklamáni.
Skupinou prošlo mnoho hudebníků, například Michal Braxatoris, Přemysl Urban, Jaroslav Haas, Bharata Rajnošek, Karel Malík, Jan Máša, Jan Hrdlička, Veronika Kopelentová, Stanislav Švadlena, Sabri Hilli, Mojmír Krochmalný, Pavel Špaček…
Máma Bubo od roku 1988 vystupuje pouze ojediněle, většinou u příležitosti oficiálních vydání dříve samizdatových alb.
Při příležitosti křtu Planety Haj vystoupila skupina v původním složení a navíc posílena o multiinstrumentalistu Bharatu Rajnoška. Série tří koncertů byla zaznamenána a protagonistům se zdála nahrávka natolik znamenitou, že se ji rozhodli sestříhat a vydat v roce 2007 pod názvem PLANETA HAJ LIVE.
V roce 2010 přichází prosba pořadatele Věcheta, aby Máma Bubo zahrála na nějaké Havlově oslavě ( říká se, že v roce 2010 začala znovu koncertovat v původní sestavě na popud Václava Havla ).
…poté mi Jirka Charypar 23. prosince 2010 napsal: „Asi se do toho zase pustím.“ A za nedlouho to byla již realita..
MÁMA BUBO se od té doby scházela a koncertovala od roku 2012 do podzimu 2014 v prvotní sestavě. V současné době hraje ve složení: Karel Babuljak, Jirka Charypar, Vlastík Matoušek obohacená hrou Ludvíka Kandla (ex Hudba Praha a
PPU) na bicí nástroje ( podzim 2015).
16.března 2016 se připojil k Mámě Bubo po 30.letech opět trumpetista Jan MÁŠA…a v červnu 2016 si zasedl opět za bicí Pavel Špaček.
15.října 2016 vyvrcholil projekt „Havel@80“ koncertem v pražském komplexu paláce Lucerna (Lucerna Velký sál, Lucerna Music Bar, kině Lucerna i v Kavárně Lucerna).
Stovky diváků a osmdesátka gratulantů přišly v sobotu v podvečer do pražské Lucerny, aby vzdaly hold dramatikovi, někdejšímu disidentovi a prvnímu českému prezidentovi Václavu Havlovi jako vzpomínku na nedožité 80.jubilea prezidentova narození. Mezi 80 symbolickými zpěváky, moderátory, herci, hudebníky, umělci, režiséři a spisovateli vystoupila i kapela MÁMA BUBU ve složení Vlastislav Matousek ( basová kytary a zpěv), Jirka Charypar( kytara a zpěv), Karel Babuljak (klávesy a zpěv), Jan Máša (trubka) a Pavel Špaček ( bicí ).
Výkon MÁMA BUBO byl úžasný pro svou jedinečnou a nezapomenutelnou atmosférou. Písně „Nejsem“, „Co to má být?“ a „Máme rádi, když nám řeknou ..“ přivedlo publikum slavnostního večera do varu tak silně, že basista Vlastík Matoušek, unesený skvělou odezvou, přidal čtvrtou sólovou skladbu „V Čechách najdeš přítele!“. Moderátor v té chvíli zapomněl na uvedení následující kapely a připojil se svým zpěvem k Vlastíkovi a oba písničku dohráli až do konce. Návštěvníci a fanoušci řvali nadšením. Vystoupení kapely MÁMA BUBO se stalo skvělou poctou a vzpomínkou na Václava Havla.
PLANETA HAJ již po čtvrté vychází v roce 2017 – tentokrát na ve formě 2LP na vinilu !! Kultovní kapela Máma Bubo opředená již legendou stále Nové vlny a nedá se říci, že se starým obsahem, legendou stále živou, tvořivou, která píše své každým dnem své nové dějiny ( Karel Babuljak, Jirka Charypar, Vlastík Matoušek a Jan Máša. V úvodní skladbě Baňatos i bubeník Zdeněk Duroň)
Něžný přivítání za zdí.
Máma Bubo chtěli vyléčit komunikaci v rozděleném světě
„Vnímání, pochopení, vstřícnost – všechny podobné vlastnosti se v člověku neotevírají, naopak spíš uzavírají,“ poodhaluje významy na albu Bablujak
Mladá generace objevuje zapomenutou československou elektronickou hudbu. Průvodcem je kolektiv Endless Illusion, který nedávno znovu vydal nahrávku Planeta Haj od Máma Bubo. Upozornil tak na jednu z nejoriginálnějších kapel z dob minulého režimu. Nahrávka navíc svérázně komentuje současný civilizační problém, kdy opravdový kontakt nahrazují algoritmy a lidé si rozumí stále méně.
NĚŽNÝ PŘIVÍTÁNÍ ZA ZDÍ. MÁMA BUBO CHTĚLI VYLÉČIT KOMUNIKACI V ROZDĚLENÉM SVĚTĚ
Něžný přivítání za zdí. Máma Bubo chtěli vyléčit komunikaci v rozděleném světě
Mohla za to náhoda. Bubeník předrevoluční novovlnné skupiny Máma Bubo musel odejít na vojnu, a tak si zbylí členové vypomohli jinak. Pořídili si bicí automat z inzerátu a díky němu se na své vrcholné nahrávce Planeta Haj z roku 1985 přiblížili zvuku ostrovního post-punku i tehdejší elektronické hudby. Dvojalbum má až nadčasový zvuk – s odstupem více než tří desetiletí působí jako stroj času, který na své palubě nese černou skříňku období pozdního socialismu i jedné hudební tváře neustále se měnící kapely. Konceptuální nahrávka inspirovaná sci-fi literaturou vypráví o setkání pozemšťana s mimozemšťanem. „Je to nástin situace neschopnosti komunikovat, neschopnosti vést život a svět k lepšímu,“ přibližuje vůdčí postava skupiny Karel Babuljak deziluzi, izolaci a beznaděj člověka žijícího v komunistickém Československu, které bylo kulisou příběhu. Oba světy jsou si tak blízké, přesto je cesta jednoho ke druhému nereálná. Mimozemšťan promlouvá ke člověkovi, ale ten ho neslyší – zabývá se svými banálními každodenními povinnostmi.
Mama Bubo – Nemám tvář
Nebylo nám vidět do tváře
V březnu 1983 vyšel v týdeníku Tribuna článek s titulkem Nová vlna se starým obsahem. Byl podepsaný smyšleným jménem Jan Krýzl a s faktickými chybami je tu novovlnný rock vykreslený jako virus šířící se z kapitalistických zemí, vedoucí mládež k pasivitě, lhostejnosti, ale zároveň k odporu proti společnosti. „Opakující se melodie doprovázejí texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben,“ píše se v článku. Mnoho kapel muselo kvůli němu přerušit činnost nebo změnit název (StB naštěstí chvíli trvalo, než zjistili pravou identitu členů). Pro tehdejší scénu to mělo negativní dopady a v ovzduší nejistoty, kdy měli referenti kulturních domů zakázáno dělat koncerty rockovým kapelám, vznikli Máma Bubo. Byli jedněmi z těch, které článek naopak motivoval.
Zkušený hudebník a povoláním noční hlídač Karel Babuljak skupinu založil v roce 1983, kdy oslovil několik kamarádů – s inženýrem Jiřím Charyparem hrál v blues bandu Velorex, se studentem architektury Zdeňkem Duroněm v Du Huma a se studentem HAMU Vlastislavem Matouškem v kapele Relaxace. Poslední zmíněný se jenom několik měsíců předtím vrátil z věznice Bory, kde pobýval s Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem. Dostal se tam kvůli uchovávání nahrávek undergroundových Plastic People of the Universe, zakázané literatury a protirežimních básní. Do kapely přinesl jako člověk s vážnohudebním vzděláním, který si vycvičil techniku při častém hraní po hospodách a vinárnách, preciznost a smysl pro detail. „Chtěli jsme hrát kultivovaný bigbít – vedle toho, že bude mít texty, co o něčem vypovídají, měl mít také muzikanty, co umí hrát,“ popisuje skladatel a pedagog Matoušek obklopený knihami a nahrávkami ve svém vinohradském bytě. S ostatními členy Máma Bubo sdílel nadšení pro britské art-popové Japan, obdivovali reggae vlivy u The Clash, nasáli také zvukem post-punkových Joy Division a později si osvojili postupy minimalistických skladatelů nebo hudebních experimentátorů jako John Cage a Laurie Anderson.
K tomu se přidaly i netradiční převleky na pódiu – Máma Bubo nosili prvorepublikové kabáty, alobalové masky nebo ufonské škrabošky. „Chtěli jsme tím zvýraznit pocit izolace, celý to bylo chladný, studený, strojový, jakoby mechanický, odosobněný. Nebylo nám vidět do tváří, nebyly žádný grimasy, mimika, byla to taková totální antishow,“ vysvětluje Babuljak. Byla to také reakce na rozjuchanost normalizační populární kultury v čele s Michalem Davidem, která měla držet lidi ve slastném optimismu. K publiku navíc často hráli zády.
Příznaky nešťastného světa
„To setkání je jednostranné. Pozemšťan je zaneprázdněný prací, setkání nevnímá,“ popisuje Babuljak literární koncept alba Planeta Haj, jehož základ sepsal v zimě roku 1984 – formovaly ho dobové souvislosti a osobní pocity, ale především dlouholetá fascinace sci-fi knihami od bratrů Strugackých nebo Stanislawa Lema. Anonymní obyvatel vzdálené planety se při svém výsadku v komunistickém Československu snaží pochopit lidský druh, podobně jako mimozemšťanka Majka ze socialistického seriálu Spadla z nebe. V případě Planety Haj, které předcházely tři nahrávky pořízené svépomocí na magnetofonových páskách, má ale reálný socialismus mnohem tmavší odstíny.
Ústředním tématem nahrávky je krize komunikace. Dva hlavní protagonisté Planety Haj pochází z rozdílných světů, nejsou schopni spolu vést dialog a každý pokus o něj znamená jenom zoufalé míjení. V osmdesátých letech, kdy bylo Československo společně s dalšími zeměmi východního bloku odděleno od Západu železnou oponou, měla deska zvláštní příchuť. Pád komunistického režimu byl i přes jisté uvolnění poměrů stále v nedohlednu, stejně jako konec tisíciletí. „Neměl jsem žádný konkrétní symbol, jako byla například berlínská zeď. Byl to vymyšlený příběh, který v sobě nesl příznaky nešťastného světa. Ale nemyslím si, že zbouráním zdi by došlo k vyléčení komunikace,“ přibližuje Babuljak myšlenky za albem – lidé byli tehdy jako dnes zaslepení konzumem a navíc svázaní ideologickým jazykem, když sledovali televizní vysílání nebo četli Rudé právo.
„Seš izolovanej, seš izolovanej, seš izolovanej,“ opakuje se freneticky v titulní skladbě, vedené tepem syntezátorů. Styly se tu přirozeně střídají, píseň V Čechách najdeš přítele je kytarový punk, v instrumentálních skladbách jsou cítit minimalistické repetice a vrcholem je závěrečný kus Za zdí, nasáklý dubovým rytmem, kde se ozývá: „Nejsem s váma vůbec ničím spojenej.“ Uzavírá ho alarm starého ruského budíku a náhle se skladba rozplyne do ztracena.
„V rámci té neoficiální, téměř undergroundové hudby to bylo hodně své, velice mě vyhovovala směs kritiky režimu, ale dělaná s velkým nadhledem a se spoustou dvojsmyslů,“ komentuje nahrávku významný hudební publicista Jiří Černý, který měl v osmdesátých letech zakázáno psát a objížděl Československo se svými poslechovými pořady – což ostatně dělá dodnes.
Až detektivní práce
„Před natáčením Planety Haj udělala skupina z nevýhody svou největší přednost. Bubeník Duroň musel odejít na povinnou vojenskou službu a skupina ho z nouze nahradila bicím automatem. K němu se přidaly klávesy, kytara, improvizace trumpetisty Jana Máši, vypůjčený analogový syntezátor značky Moog a efektové krabičky. Sehnat slušné vybavení nebylo před sametovou revolucí lehké. Ceny byly astronomické a legální zakoupení v zahraničí nemožné, šlo o trestný čin ohrožení devizového hospodářství, pokud jste zboží převezli přes hranice. Přesto mnozí risk podstoupili. „Tak jsem si složitou cestou přes známé pořídil ty syntíky, už mě ani nebavilo hrát na basu, přesunuli jsme to do této synteticko-elektronické inspirace. Temnota totality v tom hrála děsně důležitou roli. To bylo to, co nás obklopovalo,“ vzpomíná na hudbu Matoušek. Výsledná kompozice byla naléhavá, mysteriózní, děsivá ale podivně přátelská zároveň. Je tu cítit melancholie i smíření se situací.
MAMA BUBO – Skoncis jako ja
Máma Bubo tak připomínali díky vlivům reggae a až fanatickém zanícení do dubu nahrávky britských Public Image Ltd. ze stejné doby nebo ranou tvorbu The Human League, u nichž temné strojové rytmy vyjadřovaly pocity z vysoce industrializovaného města, kde je člověk redukovaný na součástku stroje. I z toho důvodu album zaujalo o generace mladší nadšence z labelu Endless Illusion, již Planetu Haj remasterovali, opatřili novým designem a věnovali desce doprovodný dvojjazyčný časopis, kde najdeme vzpomínky pamětníků i rozhovor se skupinou. A díky tomuto úsilí nahrávka sklízí obdiv i v zahraničí, zazněla třeba na vlnách Berlínského komunitního rádia (BCR). „Chtěli jsme ukázat i tu světlou stránku komunistické elektroniky, že to nebylo všechno odpad,“ vysvětluje Ladislav Zensor ze zmiňovaného vydavatelství. Na svém dnes už neexistujícím blogu upozorňoval od roku 2010 na zapomenutou československou elektroniku. Zensor se spojil s typografem Janem Horčíkem z pražské UMPRUM, který dal nahrávkám novou grafickou tvář a edici prezentoval jako svoji diplomovou práci.
Za hledáním elektronických pionýrů z minulého režimu stála až detektivní práce – spousta hodin strávených na sítí Discgogs, shromažďující detaily o nahrávkách, nebo doporučení od pamětníků. Tak se Zensor dostal k Otokaru Olšaníkovi, tuzemskému průkopníkovi krautrocku, nebo Jaroslavu Zajptovi, který vedl skupinu Omnibus. Nahrávka Israels/Rhythmus vyšla v edici Jupiter 08, pojmenované po dobovém syntezátoru, jako první – Omnibus zněli pro československého posluchače jako hudba z Marsu, jak často slýchali reakce po vystoupení. Byli inspirovaní ambientními postupy Briana Ena a s odstupem času díky magnetofonovým experimentům upomínají na hudbu skotské dvojice Boards of Canada. „Vlivem částečné izolace způsobené politickou situací v našich zemích k rozšíření tohoto hudebního žánru nikdy nedošlo,“ píše se ve zmiňovaném manifestu Endless Illusion.
Dokument doby i univerzální výpověď
„Kolem nás, kolem nás už si nejsem ničím jistej,“ zpívá Babuljak v písni Nemám tvář, ke které vznikl v rámci dokumentu Hudba 85 i mrazivý videoklip. Máma Bubo pózují v opuštěné továrně v Prokopském údolí a celý výjev připomíná slavnou sérii fotografa Antona Corbijna s manchesterskými Joy Division. Do toho jsou v klipu vidět prostřihy záběrů tanků jezdících po Praze nebo lidí stojících v dlouhé frontě či bloudících po rozestavěném domě. „Celkově to působí tak smutně, bezvýchodně, tak marně. Odnikud nikam, nic, jenom odžít život,“ hodnotí zpětně Babuljak. Videoklip v režii Petra Ryby a Lexe Guhy i samotná hudba z dnešního pohledu nezestárly – stejnou estetiku dnes využívají současné post-punkové kapely.
Hudební publicista Simon Reynolds pojmenoval svou knihu o britském post-punku Rip it Up and Start Again – Roztrhej to a začni znovu. Název písně skupiny Orange Juice vyjadřuje neustálou nutnost jít dopředu a neopakovat jednou vyzkoušené postupy, který sdílely ostrovní kapely z tohoto období. Je pozoruhodné sledovat něco podobného v našem prostředí. Máma Bubo vedení tímto principem začali hned po Planetě Haj hledat nový výraz, po krátkém minimalistickém období Babuljak propadl okouzlení novoromantickou vlnou a kapelami jako Simple Minds nebo Talk Talk. Dřívější skupina se tak začala potýkat s popem a obracet k publiku čelem, jak je zaznamenáno na nahrávce Aby se nám milovali z roku 1989. Matoušek odešel, přišel nový zpěvák, ale Máma Bubo se po listopadu 1989 rozpadli. Skupina se pak několikrát vrátila a nikdy úplně nepřestala koncertovat.
„Nebyl to jen poloautomatický obtisk západní scény,“ říká nad albem Planeta Haj Jiří Černý. Hlad po informacích, západním zboží i populární kultuře vedl spoustu hudebníků ke kopírování a vytváření si vlastní verze Západu s dostupnými prostředky – jenom chtěli hrát to, co se hraje tam venku, nic svého ale nepřidávali. Máma Bubo vstřebali inspiraci a přetvořili ji na Planetě Haj v něco, co nemohlo vzniknout nikde jinde než v československém kulturním kontextu. Je to nahrávka světová i bytostně originální, dokument doby i univerzální výpověď.
Planeta Haj promlouvá i k dnešním posluchačům a není to jen díky návratu post-punku či všudypřítomným okouzlením analogovým zvukem. Deska reflektuje v novém kontextu neustále přítomný paradox – čím efektivnější technologie máme, tím víc si přestáváme rozumět. „Vnímání, pochopení, vstřícnost – všechny podobné vlastnosti se v člověku neotevírají, naopak spíš uzavírají,“ poodhaluje významy na albu Babuljak. Neustále blikající telefony vedou mnohé k roztěkanosti a jisté formě odcizení. Jako by byla Planeta Haj v době multitaskingu a přehlcení informacemi stále aktuální.
MÁMA BUBO je legendární pražská kapela, která patří bezesporu na přední místo ze skupin české Nové vlny.
Máma Bubo působila vždy mimo oficiální kulturní instituce už od 80.let. Skožení kapely bylo personálně blízko propojeno s další legendární skupinou Babalet, prošla dlouhým vývojem kombinace nové vlny, art-a space rocku po minimalismus a novoromantickou hudbu, vždy na úrovni o třídu výš než médii propagovaná česká produkce.
Skupina vznikla v březnu 1983 z podnětu skladatele, zpěváka a hráče na klávesové nástroje Karla Babuljaka, zvaného Bubol. Ke spolupráci si přizval ještě kytaristu Jiřího Charypara, baskytaristu Vlastu Matouška, bubeníka Zdeňka Duroně a později trumpetistu Honzu MÁŠU. Soubor se od začátku snažil svoji tvorbu prezentovat nikoliv jen prostřednictvím koncertů, ale také prostřednictvím nahrávek, které vznikaly v primitivních „domácích“ studiích, a které byly šířeny na kazetách.
Máma Bubo byla první novovlnná kapela, která, navazuje na alternativní Kilhets, začala důsledně využívat možností elektronických zvuků, smyček a rytmů. Ač ji její stylové obraty (vlivy Residents a Laurie Anderson na jedné straně a vlivy Simple Minds na straně druhé) občas přinášely nepochopení ze stran posluchačů, přesto ji můžeme považovat za jednu z nejdůležitějších kapel české nové vlny v 80. letech. Během své existence prošla kapela stylovými změnami počínaje punkem přes new wave až k minimalismu a elektronické etno drum and bass music.
Jméno Máma Bubo je pro všechny, kdo se zajímají o období tzv. České nové vlny, notoricky známým pojmem. Jména klávesisty Karla Babuljaka (dnes Sajkedelik Šraml Band, Boothill, Kapela snů a různé sólové projekty) a kytaristy Jiřího Charypara (dnes Švihadlo) byla tehdy známá i z o něco populárnějšího Babaletu, kde zároveň s Mámou Bubo oba působili. Třetí podstatnou postavou MB byl ještě basista Vlasta Matoušek (dnes Yamabu a solová vystoupení s orientálními nástroji).
Po původním období, kdy skupina produkovala typické novovlnné „úlety“, se v polovině osmdesátých let nechala ovlivnit a okouzlit (podobně jako třeba skupina Omnibus) elektronikou , a právě z tohoto období je i samizdatové album Planeta Haj, které bylo pro účely reedice maličko zkráceno a digitálně vyčištěno. Zjednodušeně lze označit to, co najdete na této nahrávce, jako elektronický minimalismus. Pro nezasvěceného a nepřipraveného posluchače musí být tato hudba asi dost nestravitelná, nudná a neposlouchatelná – mnohé skladby provází po většinu jejich délky monotónní tlukot automatického bubeníka, dlouhé chvíle beze změny, aby se poté na několik desítek vteřin objevil melodický a příjemný refrén, po kterém se vše opět na dlouhou dobu vrátí k předchozímu. Avšak pro posluchače, naladěné na alternativní vlnu, pro ty, co nemají hudbu jen jako kulisu, pro lidi , pro které nejsou jména Brian Eno, Tangerine Dream či Phil Glass něčím neznámým, pro takové je to přesně to pravé.
V 80. letech skupina vydala několik samizdatových alb na MC, nejslavnější z nich – PLANETA HAJ – později vydána i na CD.
O 4. programu a jak bylo výše zmíněno – nejslavnějším albu: PLANETA HAJ (1985) Aleš Opekar píše: „Tento program přinesl zdánlivě do sebe zahleděný výraz s meditativními prvky a odlidštěnou tváří. Ve skladbách Planety Háj Máma Bubo rozvedla méně hudebních nápadů do větších ploch, ve kterých byl ponechán prostor pro improvizace. V nich dostal velkou příležitost trumpetista Jan Máša, s nímž skupina spolupracovala už dříve… Textové sdělení se odklonilo od přímé reflexe životní reality. Symbolizovaným štěstím – Planetou Háj – přinášelo posluchačům poselství naděje a lásky. Sugestivní slovní projev, místy i fiktivně cizojazyčný, byl rozkouskován na pozadí elektronicky vlažných, ale rytmicky pravidelný.
Máma Bubo – Planeta Haj
Máma Bubo byla jednou z legendárních skupin 80. let. Po výběru “Baňatost”, byla vydána na začátku letošního května poprvé oficiálně jejich legendární nahrávka z roku 1985 „Planet Haja“, konečně na CD a v remasterované verzi.
Skladby: Planeta Haj, Nemám tvář, Leben und Verzeihung, Skončíš jako já, Smíš mnohem dál, V Čechách najdeš přítele, Baňatost (part), Co to má být, Haj La Haj To Haj, Sen, Za zdí
Některé rytmy a hlavně zvuky dnes již působí oposlouchaně, otřepaně a místy i směšně, technika přece jen udělala velký krok kupředu, ale svůj původní náboj nahrávka neztrácí ani po letech, která ji dělí od data vzniku. Rozhodně by si ji – jako „povinnou literaturu“ – měli poslechnout všichni příznivci současné nekomerční taneční hudby, protože objasňuje mnohé její kořeny.
A kdo měl někdy možnost vidět videokolekci „Hudba 85“, jistě si vybaví i to, co z nahrávky dodnes dýchá – ledový chlad tun betonu odosobněných sídlišť, nepřítomné odlesky zrcadlových brýlí, pocity marnosti, zbytečnosti a vydělenosti. Je to vlastně koláž zvuků, od počátku do konce to vrčí, bublá, klepe i buší, jen tu a tam se vyloupne melodická pasáž nebo trubka čtvrtého člena Jana Máši. S atmosférou hudby skvěle korespondují i úsporné texty, ostatně i názvy jednotlivých skladeb hovoří mnohé: „Nemám tvář“, „Co to má být“, „Sen“ či „Skončíš jako já“. Zpěv navíc bývá efektově upraven.
Deska Planeta Haj rozhodně není vhodná například na večírky, a v rádiu ji (s jednou nejmenovanou výjimkou) pravděpodobně také nezaslechnete, ale hledáte-li něco zajímavého na „dlouhé zimní večery“ nebo prostě máte jen potřebu zaplnit tuto mezeru ve svém hudebním vzdělání, pak byste neměli být zklamáni.
Skupinou prošlo mnoho hudebníků, například Michal Braxatoris, Přemysl Urban, Jaroslav Haas, Bharata Rajnošek, Karel Malík, Jan Máša, Jan Hrdlička, Veronika Kopelentová, Stanislav Švadlena, Sabri Hilli, Mojmír Krochmalný, Pavel Špaček…
Máma Bubo od roku 1988 vystupuje pouze ojediněle, většinou u příležitosti oficiálních vydání dříve samizdatových alb.
Při příležitosti křtu Planety Haj vystoupila skupina v původním složení a navíc posílena o multiinstrumentalistu Bharatu Rajnoška. Série tří koncertů byla zaznamenána a protagonistům se zdála nahrávka natolik znamenitou, že se ji rozhodli sestříhat a vydat v roce 2007 pod názvem PLANETA HAJ LIVE.
V roce 2010 přichází prosba pořadatele Věcheta, aby Máma Bubo zahrála na nějaké Havlově oslavě ( říká se, že v roce 2010 začala znovu koncertovat v původní sestavě na popud Václava Havla ).
…poté mi Jirka Charypar 23. prosince 2010 napsal: „Asi se do toho zase pustím.“ A za nedlouho to byla již realita..
MÁMA BUBO se od té doby scházela a koncertovala od roku 2012 do podzimu 2014 v prvotní sestavě. V současné době hraje ve složení: Karel Babuljak, Jirka Charypar, Vlastík Matoušek obohacená hrou Ludvíka Kandla (ex Hudba Praha a
PPU) na bicí nástroje ( podzim 2015).
16.března 2016 se připojil k Mámě Bubo po 30.letech opět trumpetista Jan MÁŠA…a v červnu 2016 si zasedl opět za bicí Pavel Špaček.
15.října 2016 vyvrcholil projekt „Havel@80“ koncertem v pražském komplexu paláce Lucerna (Lucerna Velký sál, Lucerna Music Bar, kině Lucerna i v Kavárně Lucerna).
Stovky diváků a osmdesátka gratulantů přišly v sobotu v podvečer do pražské Lucerny, aby vzdaly hold dramatikovi, někdejšímu disidentovi a prvnímu českému prezidentovi Václavu Havlovi jako vzpomínku na nedožité 80.jubilea prezidentova narození. Mezi 80 symbolickými zpěváky, moderátory, herci, hudebníky, umělci, režiséři a spisovateli vystoupila i kapela MÁMA BUBU ve složení Vlastislav Matousek ( basová kytary a zpěv), Jirka Charypar( kytara a zpěv), Karel Babuljak (klávesy a zpěv), Jan Máša (trubka) a Pavel Špaček ( bicí ).
Výkon MÁMA BUBO byl úžasný pro svou jedinečnou a nezapomenutelnou atmosférou. Písně „Nejsem“, „Co to má být?“ a „Máme rádi, když nám řeknou ..“ přivedlo publikum slavnostního večera do varu tak silně, že basista Vlastík Matoušek, unesený skvělou odezvou, přidal čtvrtou sólovou skladbu „V Čechách najdeš přítele!“. Moderátor v té chvíli zapomněl na uvedení následující kapely a připojil se svým zpěvem k Vlastíkovi a oba písničku dohráli až do konce. Návštěvníci a fanoušci řvali nadšením. Vystoupení kapely MÁMA BUBO se stalo skvělou poctou a vzpomínkou na Václava Havla.
PLANETA HAJ již po čtvrté vychází v roce 2017 – tentokrát na ve formě 2LP na vinilu !! Kultovní kapela Máma Bubo opředená již legendou stále Nové vlny a nedá se říci, že se starým obsahem, legendou stále živou, tvořivou, která píše své každým dnem své nové dějiny ( Karel Babuljak, Jirka Charypar, Vlastík Matoušek a Jan Máša. V úvodní skladbě Baňatos i bubeník Zdeněk Duroň)
Něžný přivítání za zdí.
Máma Bubo chtěli vyléčit komunikaci v rozděleném světě
„Vnímání, pochopení, vstřícnost – všechny podobné vlastnosti se v člověku neotevírají, naopak spíš uzavírají,“ poodhaluje významy na albu Bablujak
Mladá generace objevuje zapomenutou československou elektronickou hudbu. Průvodcem je kolektiv Endless Illusion, který nedávno znovu vydal nahrávku Planeta Haj od Máma Bubo. Upozornil tak na jednu z nejoriginálnějších kapel z dob minulého režimu. Nahrávka navíc svérázně komentuje současný civilizační problém, kdy opravdový kontakt nahrazují algoritmy a lidé si rozumí stále méně.
NĚŽNÝ PŘIVÍTÁNÍ ZA ZDÍ. MÁMA BUBO CHTĚLI VYLÉČIT KOMUNIKACI V ROZDĚLENÉM SVĚTĚ
Něžný přivítání za zdí. Máma Bubo chtěli vyléčit komunikaci v rozděleném světě
Mohla za to náhoda. Bubeník předrevoluční novovlnné skupiny Máma Bubo musel odejít na vojnu, a tak si zbylí členové vypomohli jinak. Pořídili si bicí automat z inzerátu a díky němu se na své vrcholné nahrávce Planeta Haj z roku 1985 přiblížili zvuku ostrovního post-punku i tehdejší elektronické hudby. Dvojalbum má až nadčasový zvuk – s odstupem více než tří desetiletí působí jako stroj času, který na své palubě nese černou skříňku období pozdního socialismu i jedné hudební tváře neustále se měnící kapely. Konceptuální nahrávka inspirovaná sci-fi literaturou vypráví o setkání pozemšťana s mimozemšťanem. „Je to nástin situace neschopnosti komunikovat, neschopnosti vést život a svět k lepšímu,“ přibližuje vůdčí postava skupiny Karel Babuljak deziluzi, izolaci a beznaděj člověka žijícího v komunistickém Československu, které bylo kulisou příběhu. Oba světy jsou si tak blízké, přesto je cesta jednoho ke druhému nereálná. Mimozemšťan promlouvá ke člověkovi, ale ten ho neslyší – zabývá se svými banálními každodenními povinnostmi.
Mama Bubo – Nemám tvář
Nebylo nám vidět do tváře
V březnu 1983 vyšel v týdeníku Tribuna článek s titulkem Nová vlna se starým obsahem. Byl podepsaný smyšleným jménem Jan Krýzl a s faktickými chybami je tu novovlnný rock vykreslený jako virus šířící se z kapitalistických zemí, vedoucí mládež k pasivitě, lhostejnosti, ale zároveň k odporu proti společnosti. „Opakující se melodie doprovázejí texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben,“ píše se v článku. Mnoho kapel muselo kvůli němu přerušit činnost nebo změnit název (StB naštěstí chvíli trvalo, než zjistili pravou identitu členů). Pro tehdejší scénu to mělo negativní dopady a v ovzduší nejistoty, kdy měli referenti kulturních domů zakázáno dělat koncerty rockovým kapelám, vznikli Máma Bubo. Byli jedněmi z těch, které článek naopak motivoval.
Zkušený hudebník a povoláním noční hlídač Karel Babuljak skupinu založil v roce 1983, kdy oslovil několik kamarádů – s inženýrem Jiřím Charyparem hrál v blues bandu Velorex, se studentem architektury Zdeňkem Duroněm v Du Huma a se studentem HAMU Vlastislavem Matouškem v kapele Relaxace. Poslední zmíněný se jenom několik měsíců předtím vrátil z věznice Bory, kde pobýval s Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem. Dostal se tam kvůli uchovávání nahrávek undergroundových Plastic People of the Universe, zakázané literatury a protirežimních básní. Do kapely přinesl jako člověk s vážnohudebním vzděláním, který si vycvičil techniku při častém hraní po hospodách a vinárnách, preciznost a smysl pro detail. „Chtěli jsme hrát kultivovaný bigbít – vedle toho, že bude mít texty, co o něčem vypovídají, měl mít také muzikanty, co umí hrát,“ popisuje skladatel a pedagog Matoušek obklopený knihami a nahrávkami ve svém vinohradském bytě. S ostatními členy Máma Bubo sdílel nadšení pro britské art-popové Japan, obdivovali reggae vlivy u The Clash, nasáli také zvukem post-punkových Joy Division a později si osvojili postupy minimalistických skladatelů nebo hudebních experimentátorů jako John Cage a Laurie Anderson.
K tomu se přidaly i netradiční převleky na pódiu – Máma Bubo nosili prvorepublikové kabáty, alobalové masky nebo ufonské škrabošky. „Chtěli jsme tím zvýraznit pocit izolace, celý to bylo chladný, studený, strojový, jakoby mechanický, odosobněný. Nebylo nám vidět do tváří, nebyly žádný grimasy, mimika, byla to taková totální antishow,“ vysvětluje Babuljak. Byla to také reakce na rozjuchanost normalizační populární kultury v čele s Michalem Davidem, která měla držet lidi ve slastném optimismu. K publiku navíc často hráli zády.
Příznaky nešťastného světa
„To setkání je jednostranné. Pozemšťan je zaneprázdněný prací, setkání nevnímá,“ popisuje Babuljak literární koncept alba Planeta Haj, jehož základ sepsal v zimě roku 1984 – formovaly ho dobové souvislosti a osobní pocity, ale především dlouholetá fascinace sci-fi knihami od bratrů Strugackých nebo Stanislawa Lema. Anonymní obyvatel vzdálené planety se při svém výsadku v komunistickém Československu snaží pochopit lidský druh, podobně jako mimozemšťanka Majka ze socialistického seriálu Spadla z nebe. V případě Planety Haj, které předcházely tři nahrávky pořízené svépomocí na magnetofonových páskách, má ale reálný socialismus mnohem tmavší odstíny.
Ústředním tématem nahrávky je krize komunikace. Dva hlavní protagonisté Planety Haj pochází z rozdílných světů, nejsou schopni spolu vést dialog a každý pokus o něj znamená jenom zoufalé míjení. V osmdesátých letech, kdy bylo Československo společně s dalšími zeměmi východního bloku odděleno od Západu železnou oponou, měla deska zvláštní příchuť. Pád komunistického režimu byl i přes jisté uvolnění poměrů stále v nedohlednu, stejně jako konec tisíciletí. „Neměl jsem žádný konkrétní symbol, jako byla například berlínská zeď. Byl to vymyšlený příběh, který v sobě nesl příznaky nešťastného světa. Ale nemyslím si, že zbouráním zdi by došlo k vyléčení komunikace,“ přibližuje Babuljak myšlenky za albem – lidé byli tehdy jako dnes zaslepení konzumem a navíc svázaní ideologickým jazykem, když sledovali televizní vysílání nebo četli Rudé právo.
„Seš izolovanej, seš izolovanej, seš izolovanej,“ opakuje se freneticky v titulní skladbě, vedené tepem syntezátorů. Styly se tu přirozeně střídají, píseň V Čechách najdeš přítele je kytarový punk, v instrumentálních skladbách jsou cítit minimalistické repetice a vrcholem je závěrečný kus Za zdí, nasáklý dubovým rytmem, kde se ozývá: „Nejsem s váma vůbec ničím spojenej.“ Uzavírá ho alarm starého ruského budíku a náhle se skladba rozplyne do ztracena.
„V rámci té neoficiální, téměř undergroundové hudby to bylo hodně své, velice mě vyhovovala směs kritiky režimu, ale dělaná s velkým nadhledem a se spoustou dvojsmyslů,“ komentuje nahrávku významný hudební publicista Jiří Černý, který měl v osmdesátých letech zakázáno psát a objížděl Československo se svými poslechovými pořady – což ostatně dělá dodnes.
Až detektivní práce
„Před natáčením Planety Haj udělala skupina z nevýhody svou největší přednost. Bubeník Duroň musel odejít na povinnou vojenskou službu a skupina ho z nouze nahradila bicím automatem. K němu se přidaly klávesy, kytara, improvizace trumpetisty Jana Máši, vypůjčený analogový syntezátor značky Moog a efektové krabičky. Sehnat slušné vybavení nebylo před sametovou revolucí lehké. Ceny byly astronomické a legální zakoupení v zahraničí nemožné, šlo o trestný čin ohrožení devizového hospodářství, pokud jste zboží převezli přes hranice. Přesto mnozí risk podstoupili. „Tak jsem si složitou cestou přes známé pořídil ty syntíky, už mě ani nebavilo hrát na basu, přesunuli jsme to do této synteticko-elektronické inspirace. Temnota totality v tom hrála děsně důležitou roli. To bylo to, co nás obklopovalo,“ vzpomíná na hudbu Matoušek. Výsledná kompozice byla naléhavá, mysteriózní, děsivá ale podivně přátelská zároveň. Je tu cítit melancholie i smíření se situací.
MAMA BUBO – Skoncis jako ja
Máma Bubo tak připomínali díky vlivům reggae a až fanatickém zanícení do dubu nahrávky britských Public Image Ltd. ze stejné doby nebo ranou tvorbu The Human League, u nichž temné strojové rytmy vyjadřovaly pocity z vysoce industrializovaného města, kde je člověk redukovaný na součástku stroje. I z toho důvodu album zaujalo o generace mladší nadšence z labelu Endless Illusion, již Planetu Haj remasterovali, opatřili novým designem a věnovali desce doprovodný dvojjazyčný časopis, kde najdeme vzpomínky pamětníků i rozhovor se skupinou. A díky tomuto úsilí nahrávka sklízí obdiv i v zahraničí, zazněla třeba na vlnách Berlínského komunitního rádia (BCR). „Chtěli jsme ukázat i tu světlou stránku komunistické elektroniky, že to nebylo všechno odpad,“ vysvětluje Ladislav Zensor ze zmiňovaného vydavatelství. Na svém dnes už neexistujícím blogu upozorňoval od roku 2010 na zapomenutou československou elektroniku. Zensor se spojil s typografem Janem Horčíkem z pražské UMPRUM, který dal nahrávkám novou grafickou tvář a edici prezentoval jako svoji diplomovou práci.
Za hledáním elektronických pionýrů z minulého režimu stála až detektivní práce – spousta hodin strávených na sítí Discgogs, shromažďující detaily o nahrávkách, nebo doporučení od pamětníků. Tak se Zensor dostal k Otokaru Olšaníkovi, tuzemskému průkopníkovi krautrocku, nebo Jaroslavu Zajptovi, který vedl skupinu Omnibus. Nahrávka Israels/Rhythmus vyšla v edici Jupiter 08, pojmenované po dobovém syntezátoru, jako první – Omnibus zněli pro československého posluchače jako hudba z Marsu, jak často slýchali reakce po vystoupení. Byli inspirovaní ambientními postupy Briana Ena a s odstupem času díky magnetofonovým experimentům upomínají na hudbu skotské dvojice Boards of Canada. „Vlivem částečné izolace způsobené politickou situací v našich zemích k rozšíření tohoto hudebního žánru nikdy nedošlo,“ píše se ve zmiňovaném manifestu Endless Illusion.
Dokument doby i univerzální výpověď
„Kolem nás, kolem nás už si nejsem ničím jistej,“ zpívá Babuljak v písni Nemám tvář, ke které vznikl v rámci dokumentu Hudba 85 i mrazivý videoklip. Máma Bubo pózují v opuštěné továrně v Prokopském údolí a celý výjev připomíná slavnou sérii fotografa Antona Corbijna s manchesterskými Joy Division. Do toho jsou v klipu vidět prostřihy záběrů tanků jezdících po Praze nebo lidí stojících v dlouhé frontě či bloudících po rozestavěném domě. „Celkově to působí tak smutně, bezvýchodně, tak marně. Odnikud nikam, nic, jenom odžít život,“ hodnotí zpětně Babuljak. Videoklip v režii Petra Ryby a Lexe Guhy i samotná hudba z dnešního pohledu nezestárly – stejnou estetiku dnes využívají současné post-punkové kapely.
Hudební publicista Simon Reynolds pojmenoval svou knihu o britském post-punku Rip it Up and Start Again – Roztrhej to a začni znovu. Název písně skupiny Orange Juice vyjadřuje neustálou nutnost jít dopředu a neopakovat jednou vyzkoušené postupy, který sdílely ostrovní kapely z tohoto období. Je pozoruhodné sledovat něco podobného v našem prostředí. Máma Bubo vedení tímto principem začali hned po Planetě Haj hledat nový výraz, po krátkém minimalistickém období Babuljak propadl okouzlení novoromantickou vlnou a kapelami jako Simple Minds nebo Talk Talk. Dřívější skupina se tak začala potýkat s popem a obracet k publiku čelem, jak je zaznamenáno na nahrávce Aby se nám milovali z roku 1989. Matoušek odešel, přišel nový zpěvák, ale Máma Bubo se po listopadu 1989 rozpadli. Skupina se pak několikrát vrátila a nikdy úplně nepřestala koncertovat.
„Nebyl to jen poloautomatický obtisk západní scény,“ říká nad albem Planeta Haj Jiří Černý. Hlad po informacích, západním zboží i populární kultuře vedl spoustu hudebníků ke kopírování a vytváření si vlastní verze Západu s dostupnými prostředky – jenom chtěli hrát to, co se hraje tam venku, nic svého ale nepřidávali. Máma Bubo vstřebali inspiraci a přetvořili ji na Planetě Haj v něco, co nemohlo vzniknout nikde jinde než v československém kulturním kontextu. Je to nahrávka světová i bytostně originální, dokument doby i univerzální výpověď.
Planeta Haj promlouvá i k dnešním posluchačům a není to jen díky návratu post-punku či všudypřítomným okouzlením analogovým zvukem. Deska reflektuje v novém kontextu neustále přítomný paradox – čím efektivnější technologie máme, tím víc si přestáváme rozumět. „Vnímání, pochopení, vstřícnost – všechny podobné vlastnosti se v člověku neotevírají, naopak spíš uzavírají,“ poodhaluje významy na albu Babuljak. Neustále blikající telefony vedou mnohé k roztěkanosti a jisté formě odcizení. Jako by byla Planeta Haj v době multitaskingu a přehlcení informacemi stále aktuální.
The Police – koncert 2007
Legendární trojice opět pospolu! Byť pro jediné turné. Se svými slavnými písněmi si mistrovsky pohrává
Značka The Police byla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nepřehlédnutelná. Směsice reggae, ska, pop-punku, rocku, jazzu hraná pouze na tři nástroje. Ne, takhle ve své době nezněl nikdo než oni. Škoda, že trojici Sting, Summers, Copeland vydržela spolupráce pouhých deset let. Zbylo po ní po hříchu pouhých pět studiových alb. Ve své době pět ceněných vinylů, které se vešly tak akorát na jednu lavičku v pražském lesoparku. Pamětníci si teď určitě vybaví nedělní návštěvy nelegálních burz s gramodeskami. Třeba na Letné, v Krčském lese nebo v Motole. Jó, takhle se tehdy v rudé době kapitalistická hudba v Čechách prodávala. The Police naposledy zahráli v roce 1986. Nerozešli se vůbec v dobrém. Basista Sting a bubeník Copeland byli jako pověstní dva kohouti na jednom smetišti. A tak návštěvníkům nelegálních burz přibyla další chmurná „jistota“. Nejenom, že desky se budou navždy prodávat po lesoparcích, ale také, že Police se už nikdy nesejdou. No vidíte, dnes je hudba k mání všude a mimořádné trio tvořící The Police znovu vystoupilo. Záznam z Buenos Aires je ukázkovým vzorkem jednoho ze 150 odehraných koncertů v rámci turné z roku 2007. Sting si udržuje stoický klid, Copeland absolutní přesnost a Summers udivuje zručností a soustředěností. I ve chvílích, kdy s Jihoameričany cloumá jihoamerický temperament. Čeští pamětníci si v klidu, z křesla obýváku, znalecky vychutnají každý tón. Přesto se při poslechu dočkají mnoha nuancí a překvapení. Písně totiž dostaly „nový lak“. A je to vlastně logické. Zkušení muzikanti se na své písně z mládí podívali s nadhledem a pohrávali si s nimi. Škoda jen, že turné bylo jednorázovým počinem. I tak, šlo o jeden z nejzdařilejších comebacků, které kdy moderní hudba zažila. A dvakrát škoda, že The Police nezkusili složit nové písně. Jak by asi zněli „slavní blonďáci“ v novém miléniu? Byly by jejich nahrávky pořád ceněnou trofejí v domácí diskografii? Soudě podle celosvětového zájmu o jediné společné turné asi ano.
Speficikace pořadu: Premiéra
Program: ČT art ČT art
Datum vysílání: 22.09.2017, 20:20 DNES!
Další vysílání pořadu:
• 23.09.2017, 23:55 zítra!
• 27.09.2017, 01:20
Chór vážskych muzikantov, alebo keď chcete CHVM bola naša kapela, ktorá vznikla ešte za gymnazialnych čias na Gymnáziu Jurija Alexejeviča Gagarina v Trenčíne v septembri roku 1980. Boli to krásne časy keď v stredu po 3 vyučovacej hodine sme prchali do pivnice našej štvorbytovky Za mostami a v pivnici plnej kompótov sme sa pokúšali robiť prvé muzikantské krôčky. V roku 1982 nastávajú zásadné zmeny v kapele, nakoľko po maturite sa presúvame skoro všetci do Bratislavy. Vypadáva nám pôvodný klavesak Paľo,ktorého rodičia presvedčili o tom že táto kapela nieje pre neho dobrá voľba. Stalo sa to, že hneď po prvom veľkom koncerte nám pedagogický dozor vypol elektriku a následne nás nechceli pripustiť k maturite. V čiernych oblekoch kravatách, bielych ponožkách a tmavých okuliaroch totiž miestni pohlavári už v roku 1981 videli propagáciu fašizmu!!! Nakoniec sme ale nejako zmaturovali.
Kým sme sa v tej veľkej Bratislave akotak zorientoval, zaradili do davu robili sme všetko ,aby sme neskôr mohli z roho davu zase vytŕčať Našli sme skúšobňu a domovský klub PRIMAF a to už sa písal rok 1983. Bolo treba súrne nájsť nového skúseného klávesáka so svojím nástrojom. Nakoniec tento post pripadol Ivanovi prezývaného Hlava, pretože mal hlavu plnú bláznivých nápadov. Ten jeho nástroj bol presne ten na ktorom sme hrali náš prvý veľký koncert v roku 1981. Ivan tam hral tiež s kapelou Dr FAUST. Malo to celé ale jeden háčik. Ivan sa dostal na vysokú školu do Košíc. Jediná možnosť bola prestúpiť na podobnú školu do Bratislavy. To sa dalo realizovať len vtedy, keď mal študent na konci semestra v riadnom čase ukončené všetky skúšky. Ivan Hlava ale nebol z tých, ktorí nejak holdovali učeniu a tak sa mu tie skúšky spraviť načas nikdy nepodarilo. Druhá možnosť bola prerušiť štúdium zo zdravotných dôvodov. Ale aké zdravotné dôvody? Veď Ivan bol zdravý ako ryba. Dokonca aj na vojnu ho zobrali. To Ivanove cestovanie hore dole do Košíc a nazad nás už pekne otravovalo a keďže CHVM bolo naše skutočné dieťa, boli sme odhodlaní spraviť niečo šialené. „Zlomime mu ruku! “ A hneď budú zdravotné dôvody vybavené. Najviac šialený bol Ivan, keďže pristúpil na tento šialený plán. Od slov k činom nebolo ďaleko. Ivan požil narkózu vo forme pollitrového rumu na ex. Vybral si pravú ruku aby mu ľavačka ostala na dvíhanie pohárikov utieranie zadku a tak…Pravou nebude môcť písať a isto mu prerušia štúdium. Pravačku položil medzi dve stoličkové operadlá,hlavu zabalil do vankúša a vykríkol „Udri!!!“ Neviem kto bol tým katom, lebo všetci si privodili tiež polovičnú narkózu. Kat sa rozohnal a hokejkou uštedril ranu milosti, ktorá mala viesť k lepším zajtrajškom a prerušeniu štúdia zo zdravotných dôvodov. Ivan s revom dal dole vankúš a zistil, že ruka stále nieje zlomená. Môže s ňou hýbať, len na predlakti mal strašnú modrinu. Len blázon by si vypýtal ďalšiu ranu. Ivan bol ale skutočný blázon a zároveň hrdina. Vypýtal si ešte trochu narkózy, znovu zabalil hlavu do vankúša a zvolal :“Udri ešte raz a poriadne!!!“ Kat vykonal svoju prácu tentokrát dokonale. Ivan reval od bolesti a zároveň mu tiekli slzy šťastia že sa zákrok vydaril. Nám ostatným bolo tiež zle. Ivan sa stal v kapele naozajstným hrdinom. Prerušil štúdium. Vyholil si na hlave čiro a v tmavomodrom prešiváku s nápisom CHVM, ako správny pankáč rozvážal po krčmách pivo ako závoznik. Nemal už problém s cestami do Bratislavy na skúšky kapely a na koncerty. Ďalší školský rok nastúpil už ako riadny študent do Bratislavy. Tesne po tom „úraze“ nás hneď čakal koncert. Ivan mal tú sadru veľkú od prstov až po pazuchu. Nedala sa mu však ohýbať ruka v lakti a to bránilo v hraní na varhanoch. Tak sme mu tú sadru od lakťa hore skrátili. Jeho hudobná kariéra práve vtedy mohla naplno začať.
V roku 1984 sme absolvovali s folklórnym súborom Technik sériu pravidelných vystúpení v dome ROH v Bratislave, dnešný ISTROPOLIS. To pásmo sa volalo „Rodná zem“ a myslím že sa to konalo pravidelne každý druhý týždeň. Striedali sa tam súbory z celého Slovenska a my ako domáci bratislavský súbor sme tam mali zastúpenie každý raz. V tom dome ROH, ktorý patril medzi najväčšie kultúrne stánky v republike, boli naozaj obrovské záchody. Vždy keď som tam v tom kroji napochodoval na toaletu, kráčajúc okolo nekonečného radu pisoárov, som sníval o tom, že raz v takomto priestore budem hrať s kapelou punkový koncert. Tú myšlienku som nosil v hlave skoro 20 rokov. Pravidelne od roku 2000 robievame s Laťkom z CAPTAIN SLICE úspešné mikulášske večierky v Trenčíne, ktorých akýmsi predvojom bolo 20 te výročie vzniku kapely CHVM,práve v roku 2000 . V decembri roku 2003 sa jeden z týchto mikulášskych večierkov konal v ODA, Okruhovom dome armády v Trenčíne. Vedel som že toto je to správne miesto na usporiadanie koncertu na záchodoch, pretože jedine tu sa nachádzajú najväčšie záchody v celom Trenčíne , podobné tým v bratislavskom dome ROH. Po dvadsiatich rokoch sa mi sen zmenil na skutočnosť. Tie záchody však neboli až také veľké ako v Bratislave a tak sme sa tam s osemčlennou kapelou CHVM nevošli. Postavil som tam teda punkové úderky Väzenské gule a Vydrapená bužírka punk system, ktoré v obsadení dvoch a troch muzikantov sa tam v pohode vošli. Celá táto sranda bola len sprievodnou akciou celého mikulášskeho večierku ktorý sa konal v obrovskej tanečnej sále Domu armády. Smrad v tých veľkých záchodoch pripomínal vôňu toaliet v štvrtej cenovej skupine a tak atmosféra na WC STAGE,ako sme nazvali tento vedľajší stage, bola viac než autentická. Keďže som vopred tušil,že záujem divákov o tento stage bude obrovský a do záchodov sa nevošlo viac ako 70 ľudí, zabezpečili sme priamy prenos koncertu z WC STAGE priamo na plátno do hlavnej sály. Chlapci z kapely ŠMOX mi pomohli s realizáciou a výzdobou WC STAGE a koncert sa mohol začať. Ako organizátor som mal to šťastie že som sa pretlačil do prvej rady a užil som si netradičný hajzlový koncert v prostredí, v akom ho už asi ťažko niekde zažijem. Veľkou výhodou bola skutočnosť, že diváci počas koncertu nemuseli v prípade nutnosti dobiehať na WC, mohli močiť priamo na mieste ,veď pisoáre mali hneď po ruke. Koncert dopadol skvele a výrazná stopa, ktorá po ňom ostala, je velikánska fotka na zadnej strane obalu zatiaľ jediného vinylového dvojalbumu punkovej kapely VYDRAPENÁ BUŽÍRKA PUNK SYSTEM v ktorej hrá na bicie a spieva Mišo Kaščák….. Toš tak ja zatiaľ len toľko o WC STAGE
Molon:Vies mi povedat kedy presne a kde Panacik v Ba? Hodil by som ako navrh do placu.,
Inac keby chcel niekto na koncert Sigur Ros do Viedne 16. oktobra, tak listky sa daju kupit tutok: https://psimusic.com/at/sigur-ros
s tym, ze odvoz je podla poslednych informacii zabezpeceny (max. do Vrboveho), pripadne 1 az 2 osoby mozu prespat u mna (s utorkovym odchodom si nemusia robit hlavu, plne a bez problemov sa im prisposobim).
A uz ked sa tu tak vypisujem… Kto je Roman Jaros? Nedavno mi na (molon a rasto dalej necitaju) fcb poslal ziadost o pridanie do kontaktov. Tentokrat som spravil taku vynimku, ze som si ho odklikol, bo spolocni kamarati Lubos, Mato, Kopsik a Lubor. A tiez preto, lebo som po odkliknuti cakal spravu typu „Cau, od kamosov som pocul, ze si byval na Islande. Ja sa tam chystam. Mohol by si mi poradit….“. Ziadna taka reakcia neprisla a mne na tom az tak nezalezi, ale ked uz tu po nechutne dlhej dobe pisem, tak hadam mozem aj nechutne dlho a od veci. : )
1. ŘÍJNA VYJDE KNIHA O ZDEŇKOVI !!!
Psala se dlouho, bude to taková autobiografie (od narození po padesátku). Kniha vyjde v pevném obalu, bude mít 238 stran, najdete v ní plno fotek a bude tam spousta historek z muzikantského života. Momentálně je v tiskárně a pokud si chcete již knihu předběžně rezervovat, lze jí objednat na mailu : spska@centrum.cz (cena je 350Kč + poštovné). Začátkem října Vám bude zaslána.
rockpalace titulka 2017
RECENZE CD / PRAHA MÁ SVOU BLANKU , TRENČÍN ZASE LEGENDU
PRAHA MÁ SVOU BLANKU , TRENČÍN ZASE LEGENDU
PRAHA MÁ SVOU BLANKU , TRENČÍN ZASE LEGENDU
CHVM – TUNEL 2009
Již mnoho vody odteklo na veliké řece, je tomu dávno, co jsem napsal malou recenzi na nejnovější… napíšu vznešeně „ album „ Trenčínských chlapců od Váhu.
A jelikož mi Ľuboš poslal i „ Tunel „, vrátím se o pár let zpátky a vlítnu po hlavě, do těžce depresivního díla. Když pominu zpěvnější chvilky a vtipný komentář pana Hrušínského, máte mě tam, kde chci být, tam si lebedím, v těch chmurných šlépějích naší střední generace.
Krásně vyvedený skládačkový obal, který se objeví i v budoucnosti… jsme přece jen v roce 2009. Takže nebudu předbíhat a přejdu k desce samotné, jejíž název se skrývá i v úvodní skladbě. Tady si můžeme představit cokoli, ale jen my co stále na něco čekáme, my kteří věřili v tu pravou svobodu, která prorostla chodbami tunelů, pro nás je světlo na konci, čímsi inspirativn. Každý, ať si to přebere jak chce, možná, že ani kapela samotná to nebere příliš vážně, však nešetří nás, ani v „ Normách „ a dnes hodně aktuální novodobé otroctví, je zde cítit jak čerstvě vyhrabaná hlína. Každý znalec Slovenské alternativní scény ví, že největší hitovka na této fošně je skladba „ Parte „ . Já bych určitě neopomenul „ Koniec sveta „, kde je řečeno téměř vše a přidává to na celistvosti.
V doprovodu strunných nástrojů tu zazní melancholický, ne však nečinný, velice nápaditý saxofon, klávesy v nejlepší Stranglers tradici a všemu dominuje rázný, hlasitý a někdy i zaimprovizovaný zpěv…. takže pohodička.
Nechci se pořád za něčím hnát, protože výsledkem bývá většinou stále větší hovno. CHVM stejně jako „ krtko rozvrtajú celú zemeguľu „ a vše se stává takovým mementem pro nás ……. o následných generacích už mluvit nebudu ….Havrďák
Konečne kráčame správnym smerom …. Zemiaky sú drahšie ako banány. Z údajne zdravého rybacieho mäsa, vytečie polovica vody. Mäsové výrobky neobsahujú mäso. V akciovom letáku Kauflandu je 30 inzerátov na požičanie peňazí. Jogurt obsahuje 45% mlieka. Bravčové rebrá sú drahšie ako bravčové stehno. Aj behom reči s kamarátom telefonujeme. Čím viac vecí máme, tým viac túžime po ďalších. Náš mobil má toľko funkcii, že sa nimi chválime priateľom, ale pre život sú nevyužiteľné. Slivky dovážame z Argentíny, maliny zo Španielska, cesnak a cibuľu z Peru …. Štátny sviatok je dôvodom opiť sa, ale prečo je ten deň sviatkom to 90% ľudí nevie. Plačeme pri pohľade na opustené psy, ale opustení ľudia nás nezaujímajú. Slovo ďakujem nahradilo „čo za to“. Maslová buchta má záruku 12 mesiacov. Kilo sušeného slepačieho hovna je drahšie než kilo kuracích stehien. V meste máme 200 pizerii, ale vepřo knedlo si nedám nikde. Návšteva kultúrnych pamiatok vyjde rodinu na 100 Eur. Polovica rodičov nemá peniaze na to, aby svoje deti poslali na lyžiarsky kurz. Doma denne gruntujeme, ale odpadky hádžeme mimo popolnice. Na televízii večer prepíname aj 25 programov, ale nájdeme len varenie celebrít, reality show, alebo reklamy. Svojim blízkym pošleme aj tridsať stupídnych esemesiek, ale ani raz sa neopýtame ako sa majú. Pod pojmom kultúra sa nám vybaví návšteva multikina. Zaobstarávame si na splátky nadupané autá, aj keď len raz do týždňa ideme do supermarketu a raz mesačne navštíviť svojich rodičov v dome dôchodcov. Najpredávanejšie knihy sú kuchárky každého, kto sa objavil v smotánke, životopisy pseudohviezd a horoskopy. Existuje 30 časopisov pre ženy, ale ani jeden pre normálne ženy. Najčítanejším článkom na nete v rubrike kultúra, bol ten, ako si Hanychová žehlila nohavice na tele naparovacou žehličkou a opálila si frndu. Ešte nieco? Ano! Ministerka zdravotnictva je stavebná inžinierka.
Rozhovor se slovenskou legendou Chór Vážských Muzikantov pro DekadenteMorfin
Původní název Trenčínského souboru byl YELLOW Dodo and Copany. Po prvním koncertě v roce 1981 jim političtí pracovníci trenčínského gymnázia vypnuli proud. V roce 1982 se kapela přejmenovává na už stabilní název Chór Vážských Muzikantov, od té doby šli kluci z jednoho průseru do druhého, až do roku 1989. Možná ne každý věděl, že slovenská darkwave dáma Gudrun hrála v 85. roce na postu punkové zpěvačky, ale více už o kapele samotné a dění kolem Luboše…
1. Ahoj Lubo kořeny souboru Chór Vážských Muzikantov sahají do začátku 80. let tedy do nejen punkového, ale i do novovlného období. Co bylo v začátcích vašim impulsem k hraní? Představíš nám tvé hudební kolegy, kteří s tebou hrají i v současnosti…
1. Ahoj Bobe, zdravím DekadenteMorfin. Začiatky kapely CHVM datujeme v septembri 1980. Vždy bolo mojim snom založiť kapelu. Mysleli sme si s chalanmi, že muzikanti v kapelách majú kopu fanyniek a hlavne sme mali nepočúvanú kopu muziky, ale hlavne rockovú. Až po roku 1977 sa po troške začali aj u nás v republike objavovať nahrávky punkových kapiel ala SEX PISTOLS, CLASH, STRANGLERS. To nás zo začiatku najviac oslovilo a ukázalo prvý smer. Pôvodná zostáva pozostávala z piatich spolužiakov jednej triedy trenčianskeho gymnázia a štyria hráme v tej kapele dodnes. Julo Berith JéBé, ten jediný na začiatku ovládal svoj hudobný nástroj, gitaru a aj nás všetkých učil hrať na našich nástrojoch. Rasťo Dobranský, bubeník má absolvovaní hudobnú školu na klarinet. Miro Puna, spevák, nikdy nevedel po anglicky a na začiatku sme ho nútili spievať po anglicky nejaké veci od Sex pistols a to bolo príšerné. Z úplne prvej zostavy som tam ešte ja, Ĺuboš Dzúrik a hrám na bassgitaru. Okrem nás sa v kapele vystriedalo postupne ešte asi ďalších 25 ľudí. Veľa sme experimentovali. Mali sme dychové sekcie slakové sekcie. Niektorí muzikanti ostali dlhšie a niektorí len chvíľku . Dnes s nami ešte hrá klávesák, spevák a huslista Ivan Masarik, ktorý prišiel do kapely v roku 1988. Saxofonista Peter Kohout tiež prišiel do kapely v tom istom roku a od roku 1991 sa stal aj členom skupiny Bez ladu a skladu. V oboch kapelách dodnes hrá. Gitarista Martin Skovajsa sa k nám pridal v roku 2002. Suploval nášho vtedajšieho gitaristu na koncerte Chvm na festivale Pohoda. Veľmi sa nám zapáčil a zostal dodnes. Niekedy v roku 2004 pribudol najmladší člen našej kapely Juraj Šinka, ktorý je paradoxne vekovo najstarší. Pôvodne hrával s nami v projekte No More HEROES, čo bol revival Stranglers a postupne sa presunul do Chvm. V Trenčíne sa hovorí : „Komu sa páči hudba Chvm, tak ten tam aj hrá!!!“ Ale táto posledná zostava z roku 2004 je už stabilná, nahrali sme spolu posledné štyri CD, PLESNIVI STARCI 2005. PANK 2007, TUNEL 2009 , BORDEL 2015, na ktorých nám ešte vypomáhal so spevom gotik Molon, menom Milan Štefánik.
2. Vaše texty jsou mnohdy sebeironické, držíte se při psaní nějaké filozofie? A kdo se textovou stránku stará?
2. Hm texty. Najvhodnejším obdobím našej kapely boli roky 1983 až 1986. Vtedy vzniklo zhruba 70 piesní. Vtedy s nami hrali ešte OBLAK, Roman Olžbut na gitaru a Ivan HLAVA Drgoň na klávesy. Všetci sme aj spievali a snažili sme sa robiť si srandu zo všetkého a všetkých a hlavne aj zo seba. Vtedy bol totiž ten socializmus vonku taký pochmúrny a šedivý. My sne sa ho snažili prerobiť, hlavne počas vysokej školy a naše koncerty v bratislavskom vysokoškolskom klube Primaf boli farebné a veselé. Texty sme písali vtedy skoro všetci. Hlavne JéBé a ja. Ešte v roku 1985 nás zásobil textami tajuplný textár Ján Kulla, ktorý tie isté texty podaroval aj nám a aj punkovej kapele EXTIP. Až o desať rokov sme zistili že obe kapely máme dve rovnaké piesne čo sa textov týka. Po revolúcii sme si mysleli že už nebude o čom spievať a svet bude krásny a plný pohody. Opak je pravdou. Chvm ostáva v opozícii každému režimu. Texty piesní na nové albumy väčšinou dávam dokopy ja. Postupne mi ich kapela schvaľuje. Zopár textov dodal aj Ivan Masarik a Molon. Na poslednom albume aj Renáta Kaščáková.
3. Proč se vůbec vaše kapela jmenuje Chór Vážských Muzikantov, má to nějaký specifický význam?
3. Vedeli sme že naša kapela sa musí ocitnúť v undergrounde kvôli hudobnému štýlu. Inak sme totiž hrať zo začiatku nevedeli. A vtedy všetky kapely mali viacslovné názvy: Jeste jsme se nedohodli, Trirychlostni pepíček, PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE…
Najskôr sme mali názov YELLOW dodo and company a neskôr to JéBé premenoval na Chór vážskych muzikantov. V tom názve je skryté aj to, že sme od Váhu, ktorý preteká cez Trenčín. Chór je tam preto, lebo sme vždy božsky spievali…
Zopár krát sa nám stalo, že za socializmu sme hrali v okolitých kulturákoch na dedinách, lebo v Trenčíne sme mali zákaz a na tej dedine prišli na koncert aj babky s vnúčatami, lebo si mysleli že prišla dychovka. A zase nám vypli elektrinu.
4. Nešlo si nevšimnout vašeho společného vystoupení s britskými The Stranglers byl to pro Tebe zážitek a celkově pro vás jako muzikanty určité zadostiučinění?
4. Stranglers sú naše celoživotné vzory. Prvá pieseň ktorú sme sa v roku 1980 v pivnici naučili hrať, bola Hanging around od Stranglers. Vtedy sme ani vo sne netušili že o 30 rokov neskôr vystúpime na festivale Pohoda v rodnom Trenčíne na spoločnom dvojkoncerte s touto legendárnou kapelou. V roku 2010 pri príležitosti 30 výročia kapely CHVM nám Michal Kaščák, šéf festivalu Pohoda a líder kapely Bez ladu a skladu dal do daru dvojkoncert s kapelou Stranglers. Vedel že ako Chvm sme boli vzorom pre Bez ladu a skladu, tak Stranglers boli vzorom pre Chvm. Skoro rok vopred sme sa tešili na tento koncert, ale osud nám to trochu skomplikoval. Trochu dosť. Päť mesiacov pred koncertom dostal mozgovú mŕtvicu hlavný spevák Miro Puna. Nevedel chodiť, rozprávať, močil do plienky. Klávesak Ivan sa podrobil operácii hrubého čreva a mňa umiestnili do nemocnice a diagnostikovali mi sklerózu multiplex. Sen sa nám začínal rozpadať. Ale stretli sme sa všetci v jednej nemocnici a spoločnými silami sme sa dali dokopy a ten dvojkoncert sme nakoniec odohrali. Vrcholom všetkého bolo hosťovanie Dave Greenfielda v našej kapele, keď si s nami zahral Hanging around, po našom Hazardny Hráč. To hosťovanie nebolo vôbec pripravené, len sa na pódiu zrazu objavil a nám behal mráz po chrbte. Áno, bola to pre nás veľká pocta a dosiahli sme v muzike už vtedy čo sme chceli. Veľká vďaka patrí Michalovi Kaščákovi za tento jeho počin.
5_4
5. Na undergroundové scéně jste víc jak třicet let, prošli jste vším možným a podle Tvých knih jste se setkali s různými uměleckými osobnostmi, což už vím, ale ještě by mě zajímalo trochu globální, řekněme ekologické téma. Podle Tvých fotek máš pozitivní vztah k přírodě. Moje máma se narodila v Bílých Karpatech a dětství prožívala na bohem zapomenutém Vyškovci. O to víc mě Tvůj názor k téhle oblasti zajímá…
5. Ako som už spomínal, tak osud mi nadelil do vienka nepeknú diagnózu, kvôli ktorej zle chodím. Ale vyriešil som to šalamúnsky. Vždy som inklinoval k terénnym autám a motorkám. Nakoniec som si kúpil štvorkolku a to je môj akčný invalidný vozík. Denne sa na ňom preháňam. Vyškovec, ktorý spomínaš mám od domu vzdialený asi 6 kilometrov. Chodím tam často a aj všelikde inde dokola. Žijem v krásnej prírode Slovensko Českého pohraničiia v pohorí Bielych Karpát. Som závislý na tých krásnych výhľadoch. Je to taká moja psychiatrická liečebna. Človek sa v tom tichu neskutočne ukludní.
6. Mě zatím nejvíc zaujalo CD Tunel, ale celkově mi vaše kariéra připadá taková paranormální. Mnohdy nevím co brát ironicky a co vážně proto nejsem úplně schopen rozebrat jednotlivé nahrávky. Hihi… Viz. Ivan Drgoň- CHVM. „Nikdy se nám nepodarilo zahrát tu istú skladbu rovnako. A to bolo na tom krásné.“ Řekneš nám k tomu něco?
6. Hehehe. Paranormalní. Tak to je skvelý názov. Aj by som to potvrdil, že to tak nejako bolo. V samých začiatkoch kapely bola povinnosť za socializmu absolvovať prehrávky pred odbornou porotou. Tá označila štýl našej hudby za disharmonicky chaos. Boli sme na to právom pyšní. Ivan Drgoň často hovorieval tú vetu, že nikdy sa nám nepodarilo zahrať tú skladbu dvakrát rovnako. Ale toto vždy na koncertoch spôsoboval gitarista JéBé. Vždy sme čakali, že nám dá signál a vtedy je koniec jeho sóla. Veľakrát to veľmi predlžoval a niekedy na sólo zabudol. Koncerty s ním boli vždy energické, veselé a dobrodružné. Nikdy sme na začiatku nevedeli ako to dopadne. JéBé kvôli práci v roku 2002 opustil kapelu, ale príležitostne hrával ako hosť a až v roku 2016 sa znovu vrátil a dobrodružstvo pokračuje. Od roku 2002 prichádza gitarista Martin Skovajsa, ktorý sa učil piesne z CD a odvtedy ich aj na koncerte hrával bez jedinej zmeny. Odvtedy aj kapela až dodnes hráva ako z CD. Do roku 1989 sme spravili kopu „albumov“ nahratých kadetade po koncertoch, chatách, pivniciach či kluboch a len zriedka sme boli v nejakom štúdiu. Tieto nahrávky som šíril cez značku FUKKAVICA RECORDS na kazetach. Kvalita nahrávok zodpovedala dobe v akej vznikali. Od roku 2000 sme už nahrávali v naozajstných štúdiách. Až na posledný album Bordell. Ten sa robil doma na kolene.
7
7. Já jsem tě vlastně poznal až přes Gudrun Lahká Múza, z kterou jste i svého času muzicírovali. Přiznám se, že znám nezpočet undergroundových kapel, ale vy jste mi nějak unikali. Čím to může být…?
7. Gudrun hrala s nami v roku 1985 na poste punkovej speváčky. Potom založila svoju kapelu Ľahká Múza. Tá im funguje dodnes. Boli sme undergroundová kapela a sme ňou dodnes. To že si o nás dodnes nepočul je známka toho že sme v tom podzemí dosť dobré zakopaní. Niekedy počas našej kariéry sme mali aj trochu smoly. Avšak našu robotu dokončili Bez ladu a skladu a tí sa stali známymi po celom Československu. Sme ich starší bratia aj štýlovo trošku podobní. My sme sa však nebáli experimentu, v kapele sme dlho vozili pílu bruchatku na ktorú sme udierali kladivom alebo fúkaciu harmoniku poháňanú vysávačom. To boli také ťažšie záležitosti a pre mnohých organizátorov koncertov nestravitelné. Áno sú aj dnes ľudia ktorí až teraz objavujú našu muziku. Ale za tých 37 rokov sme odohrali asi 350 koncertov na Slovensku aj v Čechách. Nahrali sme asi 2500 kaziet. Rozdali 16000 CD, áno rozdali!!! A rozdali 2000 kníh. Toto musí niekde byť a nejaká stopa po nás snáď zostala.
8. DekadenteMorfin je z větší části zaměřený na Gothic Rock a spřízněné styly. Co ty osobně posloucháš za kapely?
Počas puberty som prešiel cez Zeppelinov, Parplov, Alice Cooper, Black Sabbath. Keď vypukla punkova vlna tak Stranglers, Pistols. Clash, Dead Kennedys, Damned Momentálne milujem Systém of a down, Morphine. A stále Stranglers. Z domácich Už jsme doma, Dunaj, E,Slobodná Európa, Ľahká Múza..
9. U rozhovoru poslouchám váš projekt Modré Auto a líbí se mi zvuk nahrávky. Co nám k tomu řekneš za jakým účelem tohle vzniklo?
9. Projekt Modré Auto. Ten nápad vznikol tak že som počul jednu pieseň, ktorú nahral Peter Kops bassgitarista trenčianskych kapiel AJHĹA, DKP a Captain Slice. Práve od kapely DKP prerobil skladbu MODRE AUTO z roku 1984 a nahral ju doma na PC s novým zvukom a dychmi. Stretli sme sa na Pohode v roku 2012 a dohodli sa na spolupráci. Vtedy sme tvorili s CHVM aj album Bordell a mne ešte ostalo 11 skladieb, materiál ktorý v kapele CHVM neprešiel, alebo sme ho tam nestihli dorobiť. A tak súčasne s Bordellom vznikalo aj Modré auto. Peter pracuje v Košiciach a všetko sme robili na diaľku. Na dvoch skladbách nám hosťuje na saxofón aj Mikoláš Chadima. Peter je zvukový mág, nahral a doma namiešal aj CHVM BORDELL aj MODRE AUTO DÉJA VU. V Modrom aute je kúsok viac experimentu a elektroniky. Boostrovaná basgitara, nástroje od výmyslu sveta, zvuky, slaky, zvony… Čiže ďalší dvojalbum v štýle DO IT YOURSELF. Trošku dlhšie sme sa s tým pohrali a výsledok je myslím celkom fajn. Samozrejme že nám na Modrom aute vypomáhali aj chlapci z CHVM. Momentálne vzniká MODRÉ AUTO 2. Materiál už je celý pokope. Bude trochu viac free, lebo nám tam veľa vypomáhal JéBé a vniesol do toho kopu psychodelie a disharmonického chaosu. Už len všetko zmixovať.
8_3
10. Vnímáš ještě stále nové výzvy čeho by jsi chtěl dosáhnout. Ptám se proto, že vaše sebeprezentace byla za tři desetiletí poměrně rozmanitá…
10. Ako kapela sme dosiahli všetko čo sme chceli. Nemáme žiadne veľké hudobné ambície. S tou blaznivou partou sme vydržali toľké roky. Prežili sme kopu srandy pri Borovičke a kruhových objazdoch smerom na koncerty (pri každom kruhovom objazde bolo treba dať poldeci). Každá skúška kapely raz za týždeň býva pre nás sviatkom. Momentálne sa pracuje na dlhom televíznom dokumente o CHVM. Bude tam kopa rozhovorov s nami aj so známymi hudobníkmi. Nejaké záznamy z koncertov. Jedno mini tour z Prahy v 2012… A uvidíme.. Toto je už v rukách šikovného kameramana Petra Kotrhu. Do budúcnosti prajem všetkým hlavne veľa zdravia, lebo bez toho to naozaj nejde. Pomaličky začneme pripravovať ďalší z našich (ako s úsmevom vždy hovorí Michal Kaščák) nepočúvateľných albumov. A snáď sa v roku z 2020 dočkáme 40 výročia CHVM
6_5
11. Lubo co by jsi vzkázal čtenářům DekadenteMorfin?
11. Na záver. Muzika je krásna vec. Má milión podôb, každý si môže vybrať takú, aká sa mu páči. My sme si vybrali tú našu. Robíme ju so srdcom a peniaze v tom nikdy nehrali žiadnu rolu a tak to aj ostane. Pozdravujem všetkých čitateľov DMorfin a buďte tolerantní k žánrom.
Ps: Aj dychovka je muzika a niekomu robí radosť. (mne nie)
Ahojte. Ma to jediny problem. Je to akustik tour. Ked si pozriete na youtube, tak to hra sam na španielke alebo gitare. Moc ma to nechytilo.
Kapela tam nebude.
ono ak by sme dodržovali pyytnýýý režim tak by sme ho asi prehlušili a mohli by nás vyviesť z koncertu, čo by nebolo asi moc dobré…má to jediný zmysel ís´t si da´t počmára´t dáke obaly z platní a cd-čiek…
Bgitar
Andrgra začal
Extip a Molon v Trenčíne
U Šimaly
MÁMA BUBO. článok
(1983 – 1990) a ( 2012 – nyní )
MÁMA BUBO je legendární pražská kapela, která patří bezesporu na přední místo ze skupin české Nové vlny.
Máma Bubo působila vždy mimo oficiální kulturní instituce už od 80.let. Skožení kapely bylo personálně blízko propojeno s další legendární skupinou Babalet, prošla dlouhým vývojem kombinace nové vlny, art-a space rocku po minimalismus a novoromantickou hudbu, vždy na úrovni o třídu výš než médii propagovaná česká produkce.
Skupina vznikla v březnu 1983 z podnětu skladatele, zpěváka a hráče na klávesové nástroje Karla Babuljaka, zvaného Bubol. Ke spolupráci si přizval ještě kytaristu Jiřího Charypara, baskytaristu Vlastu Matouška, bubeníka Zdeňka Duroně a později trumpetistu Honzu MÁŠU. Soubor se od začátku snažil svoji tvorbu prezentovat nikoliv jen prostřednictvím koncertů, ale také prostřednictvím nahrávek, které vznikaly v primitivních „domácích“ studiích, a které byly šířeny na kazetách.
Máma Bubo byla první novovlnná kapela, která, navazuje na alternativní Kilhets, začala důsledně využívat možností elektronických zvuků, smyček a rytmů. Ač ji její stylové obraty (vlivy Residents a Laurie Anderson na jedné straně a vlivy Simple Minds na straně druhé) občas přinášely nepochopení ze stran posluchačů, přesto ji můžeme považovat za jednu z nejdůležitějších kapel české nové vlny v 80. letech. Během své existence prošla kapela stylovými změnami počínaje punkem přes new wave až k minimalismu a elektronické etno drum and bass music.
Jméno Máma Bubo je pro všechny, kdo se zajímají o období tzv. České nové vlny, notoricky známým pojmem. Jména klávesisty Karla Babuljaka (dnes Sajkedelik Šraml Band, Boothill, Kapela snů a různé sólové projekty) a kytaristy Jiřího Charypara (dnes Švihadlo) byla tehdy známá i z o něco populárnějšího Babaletu, kde zároveň s Mámou Bubo oba působili. Třetí podstatnou postavou MB byl ještě basista Vlasta Matoušek (dnes Yamabu a solová vystoupení s orientálními nástroji).
Po původním období, kdy skupina produkovala typické novovlnné „úlety“, se v polovině osmdesátých let nechala ovlivnit a okouzlit (podobně jako třeba skupina Omnibus) elektronikou , a právě z tohoto období je i samizdatové album Planeta Haj, které bylo pro účely reedice maličko zkráceno a digitálně vyčištěno. Zjednodušeně lze označit to, co najdete na této nahrávce, jako elektronický minimalismus. Pro nezasvěceného a nepřipraveného posluchače musí být tato hudba asi dost nestravitelná, nudná a neposlouchatelná – mnohé skladby provází po většinu jejich délky monotónní tlukot automatického bubeníka, dlouhé chvíle beze změny, aby se poté na několik desítek vteřin objevil melodický a příjemný refrén, po kterém se vše opět na dlouhou dobu vrátí k předchozímu. Avšak pro posluchače, naladěné na alternativní vlnu, pro ty, co nemají hudbu jen jako kulisu, pro lidi , pro které nejsou jména Brian Eno, Tangerine Dream či Phil Glass něčím neznámým, pro takové je to přesně to pravé.
V 80. letech skupina vydala několik samizdatových alb na MC, nejslavnější z nich – PLANETA HAJ – později vydána i na CD.
O 4. programu a jak bylo výše zmíněno – nejslavnějším albu: PLANETA HAJ (1985) Aleš Opekar píše: „Tento program přinesl zdánlivě do sebe zahleděný výraz s meditativními prvky a odlidštěnou tváří. Ve skladbách Planety Háj Máma Bubo rozvedla méně hudebních nápadů do větších ploch, ve kterých byl ponechán prostor pro improvizace. V nich dostal velkou příležitost trumpetista Jan Máša, s nímž skupina spolupracovala už dříve… Textové sdělení se odklonilo od přímé reflexe životní reality. Symbolizovaným štěstím – Planetou Háj – přinášelo posluchačům poselství naděje a lásky. Sugestivní slovní projev, místy i fiktivně cizojazyčný, byl rozkouskován na pozadí elektronicky vlažných, ale rytmicky pravidelný.
Máma Bubo – Planeta Haj
Máma Bubo byla jednou z legendárních skupin 80. let. Po výběru “Baňatost”, byla vydána na začátku letošního května poprvé oficiálně jejich legendární nahrávka z roku 1985 „Planet Haja“, konečně na CD a v remasterované verzi.
Máma Bubo – Planeta Haj
Celkový čas: 75:20
httpsa//httpa//www.youtube.com/watch?v=6-bdwT1wv2o%3A%3A%3Ahttps%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3D6-bdwT1wv2o:::www.youtube.com/watch?v=6-bdwT1wv2o:::https://www.youtube.com/watch?v=6-bdwT1wv2o
Skladby: Planeta Haj, Nemám tvář, Leben und Verzeihung, Skončíš jako já, Smíš mnohem dál, V Čechách najdeš přítele, Baňatost (part), Co to má být, Haj La Haj To Haj, Sen, Za zdí
Některé rytmy a hlavně zvuky dnes již působí oposlouchaně, otřepaně a místy i směšně, technika přece jen udělala velký krok kupředu, ale svůj původní náboj nahrávka neztrácí ani po letech, která ji dělí od data vzniku. Rozhodně by si ji – jako „povinnou literaturu“ – měli poslechnout všichni příznivci současné nekomerční taneční hudby, protože objasňuje mnohé její kořeny.
httpsa//httpa//www.youtube.com/watch?v=2IO8kwYWYq8%3A%3A%3Ahttps%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3D2IO8kwYWYq8:::www.youtube.com/watch?v=2IO8kwYWYq8:::https://www.youtube.com/watch?v=2IO8kwYWYq8
A kdo měl někdy možnost vidět videokolekci „Hudba 85“, jistě si vybaví i to, co z nahrávky dodnes dýchá – ledový chlad tun betonu odosobněných sídlišť, nepřítomné odlesky zrcadlových brýlí, pocity marnosti, zbytečnosti a vydělenosti. Je to vlastně koláž zvuků, od počátku do konce to vrčí, bublá, klepe i buší, jen tu a tam se vyloupne melodická pasáž nebo trubka čtvrtého člena Jana Máši. S atmosférou hudby skvěle korespondují i úsporné texty, ostatně i názvy jednotlivých skladeb hovoří mnohé: „Nemám tvář“, „Co to má být“, „Sen“ či „Skončíš jako já“. Zpěv navíc bývá efektově upraven.
httpsa//httpa//www.youtube.com/watch?v=2VXX7oVWeYM%3A%3A%3Ahttps%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3D2VXX7oVWeYM:::www.youtube.com/watch?v=2VXX7oVWeYM:::https://www.youtube.com/watch?v=2VXX7oVWeYM
Deska Planeta Haj rozhodně není vhodná například na večírky, a v rádiu ji (s jednou nejmenovanou výjimkou) pravděpodobně také nezaslechnete, ale hledáte-li něco zajímavého na „dlouhé zimní večery“ nebo prostě máte jen potřebu zaplnit tuto mezeru ve svém hudebním vzdělání, pak byste neměli být zklamáni.
Skupinou prošlo mnoho hudebníků, například Michal Braxatoris, Přemysl Urban, Jaroslav Haas, Bharata Rajnošek, Karel Malík, Jan Máša, Jan Hrdlička, Veronika Kopelentová, Stanislav Švadlena, Sabri Hilli, Mojmír Krochmalný, Pavel Špaček…
Máma Bubo od roku 1988 vystupuje pouze ojediněle, většinou u příležitosti oficiálních vydání dříve samizdatových alb.
Při příležitosti křtu Planety Haj vystoupila skupina v původním složení a navíc posílena o multiinstrumentalistu Bharatu Rajnoška. Série tří koncertů byla zaznamenána a protagonistům se zdála nahrávka natolik znamenitou, že se ji rozhodli sestříhat a vydat v roce 2007 pod názvem PLANETA HAJ LIVE.
V roce 2010 přichází prosba pořadatele Věcheta, aby Máma Bubo zahrála na nějaké Havlově oslavě ( říká se, že v roce 2010 začala znovu koncertovat v původní sestavě na popud Václava Havla ).
…poté mi Jirka Charypar 23. prosince 2010 napsal: „Asi se do toho zase pustím.“ A za nedlouho to byla již realita..
MÁMA BUBO se od té doby scházela a koncertovala od roku 2012 do podzimu 2014 v prvotní sestavě. V současné době hraje ve složení: Karel Babuljak, Jirka Charypar, Vlastík Matoušek obohacená hrou Ludvíka Kandla (ex Hudba Praha a
PPU) na bicí nástroje ( podzim 2015).
16.března 2016 se připojil k Mámě Bubo po 30.letech opět trumpetista Jan MÁŠA…a v červnu 2016 si zasedl opět za bicí Pavel Špaček.
15.října 2016 vyvrcholil projekt „Havel@80“ koncertem v pražském komplexu paláce Lucerna (Lucerna Velký sál, Lucerna Music Bar, kině Lucerna i v Kavárně Lucerna).
Stovky diváků a osmdesátka gratulantů přišly v sobotu v podvečer do pražské Lucerny, aby vzdaly hold dramatikovi, někdejšímu disidentovi a prvnímu českému prezidentovi Václavu Havlovi jako vzpomínku na nedožité 80.jubilea prezidentova narození. Mezi 80 symbolickými zpěváky, moderátory, herci, hudebníky, umělci, režiséři a spisovateli vystoupila i kapela MÁMA BUBU ve složení Vlastislav Matousek ( basová kytary a zpěv), Jirka Charypar( kytara a zpěv), Karel Babuljak (klávesy a zpěv), Jan Máša (trubka) a Pavel Špaček ( bicí ).
Výkon MÁMA BUBO byl úžasný pro svou jedinečnou a nezapomenutelnou atmosférou. Písně „Nejsem“, „Co to má být?“ a „Máme rádi, když nám řeknou ..“ přivedlo publikum slavnostního večera do varu tak silně, že basista Vlastík Matoušek, unesený skvělou odezvou, přidal čtvrtou sólovou skladbu „V Čechách najdeš přítele!“. Moderátor v té chvíli zapomněl na uvedení následující kapely a připojil se svým zpěvem k Vlastíkovi a oba písničku dohráli až do konce. Návštěvníci a fanoušci řvali nadšením. Vystoupení kapely MÁMA BUBO se stalo skvělou poctou a vzpomínkou na Václava Havla.
PLANETA HAJ již po čtvrté vychází v roce 2017 – tentokrát na ve formě 2LP na vinilu !! Kultovní kapela Máma Bubo opředená již legendou stále Nové vlny a nedá se říci, že se starým obsahem, legendou stále živou, tvořivou, která píše své každým dnem své nové dějiny ( Karel Babuljak, Jirka Charypar, Vlastík Matoušek a Jan Máša. V úvodní skladbě Baňatos i bubeník Zdeněk Duroň)
2017 09 12 RADIO WAVE ( https://wave.rozhlas.cz/nezny-privitani-za-zdi-mama-bubo-chteli-vylecit-komunikaci-v-rozdelenem-svete-5984753) článek níže:
Něžný přivítání za zdí.
Máma Bubo chtěli vyléčit komunikaci v rozděleném světě
„Vnímání, pochopení, vstřícnost – všechny podobné vlastnosti se v člověku neotevírají, naopak spíš uzavírají,“ poodhaluje významy na albu Bablujak
Mladá generace objevuje zapomenutou československou elektronickou hudbu. Průvodcem je kolektiv Endless Illusion, který nedávno znovu vydal nahrávku Planeta Haj od Máma Bubo. Upozornil tak na jednu z nejoriginálnějších kapel z dob minulého režimu. Nahrávka navíc svérázně komentuje současný civilizační problém, kdy opravdový kontakt nahrazují algoritmy a lidé si rozumí stále méně.
NĚŽNÝ PŘIVÍTÁNÍ ZA ZDÍ. MÁMA BUBO CHTĚLI VYLÉČIT KOMUNIKACI V ROZDĚLENÉM SVĚTĚ
Něžný přivítání za zdí. Máma Bubo chtěli vyléčit komunikaci v rozděleném světě
Mohla za to náhoda. Bubeník předrevoluční novovlnné skupiny Máma Bubo musel odejít na vojnu, a tak si zbylí členové vypomohli jinak. Pořídili si bicí automat z inzerátu a díky němu se na své vrcholné nahrávce Planeta Haj z roku 1985 přiblížili zvuku ostrovního post-punku i tehdejší elektronické hudby. Dvojalbum má až nadčasový zvuk – s odstupem více než tří desetiletí působí jako stroj času, který na své palubě nese černou skříňku období pozdního socialismu i jedné hudební tváře neustále se měnící kapely. Konceptuální nahrávka inspirovaná sci-fi literaturou vypráví o setkání pozemšťana s mimozemšťanem. „Je to nástin situace neschopnosti komunikovat, neschopnosti vést život a svět k lepšímu,“ přibližuje vůdčí postava skupiny Karel Babuljak deziluzi, izolaci a beznaděj člověka žijícího v komunistickém Československu, které bylo kulisou příběhu. Oba světy jsou si tak blízké, přesto je cesta jednoho ke druhému nereálná. Mimozemšťan promlouvá ke člověkovi, ale ten ho neslyší – zabývá se svými banálními každodenními povinnostmi.
Mama Bubo – Nemám tvář
Nebylo nám vidět do tváře
V březnu 1983 vyšel v týdeníku Tribuna článek s titulkem Nová vlna se starým obsahem. Byl podepsaný smyšleným jménem Jan Krýzl a s faktickými chybami je tu novovlnný rock vykreslený jako virus šířící se z kapitalistických zemí, vedoucí mládež k pasivitě, lhostejnosti, ale zároveň k odporu proti společnosti. „Opakující se melodie doprovázejí texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben,“ píše se v článku. Mnoho kapel muselo kvůli němu přerušit činnost nebo změnit název (StB naštěstí chvíli trvalo, než zjistili pravou identitu členů). Pro tehdejší scénu to mělo negativní dopady a v ovzduší nejistoty, kdy měli referenti kulturních domů zakázáno dělat koncerty rockovým kapelám, vznikli Máma Bubo. Byli jedněmi z těch, které článek naopak motivoval.
Zkušený hudebník a povoláním noční hlídač Karel Babuljak skupinu založil v roce 1983, kdy oslovil několik kamarádů – s inženýrem Jiřím Charyparem hrál v blues bandu Velorex, se studentem architektury Zdeňkem Duroněm v Du Huma a se studentem HAMU Vlastislavem Matouškem v kapele Relaxace. Poslední zmíněný se jenom několik měsíců předtím vrátil z věznice Bory, kde pobýval s Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem. Dostal se tam kvůli uchovávání nahrávek undergroundových Plastic People of the Universe, zakázané literatury a protirežimních básní. Do kapely přinesl jako člověk s vážnohudebním vzděláním, který si vycvičil techniku při častém hraní po hospodách a vinárnách, preciznost a smysl pro detail. „Chtěli jsme hrát kultivovaný bigbít – vedle toho, že bude mít texty, co o něčem vypovídají, měl mít také muzikanty, co umí hrát,“ popisuje skladatel a pedagog Matoušek obklopený knihami a nahrávkami ve svém vinohradském bytě. S ostatními členy Máma Bubo sdílel nadšení pro britské art-popové Japan, obdivovali reggae vlivy u The Clash, nasáli také zvukem post-punkových Joy Division a později si osvojili postupy minimalistických skladatelů nebo hudebních experimentátorů jako John Cage a Laurie Anderson.
K tomu se přidaly i netradiční převleky na pódiu – Máma Bubo nosili prvorepublikové kabáty, alobalové masky nebo ufonské škrabošky. „Chtěli jsme tím zvýraznit pocit izolace, celý to bylo chladný, studený, strojový, jakoby mechanický, odosobněný. Nebylo nám vidět do tváří, nebyly žádný grimasy, mimika, byla to taková totální antishow,“ vysvětluje Babuljak. Byla to také reakce na rozjuchanost normalizační populární kultury v čele s Michalem Davidem, která měla držet lidi ve slastném optimismu. K publiku navíc často hráli zády.
Příznaky nešťastného světa
„To setkání je jednostranné. Pozemšťan je zaneprázdněný prací, setkání nevnímá,“ popisuje Babuljak literární koncept alba Planeta Haj, jehož základ sepsal v zimě roku 1984 – formovaly ho dobové souvislosti a osobní pocity, ale především dlouholetá fascinace sci-fi knihami od bratrů Strugackých nebo Stanislawa Lema. Anonymní obyvatel vzdálené planety se při svém výsadku v komunistickém Československu snaží pochopit lidský druh, podobně jako mimozemšťanka Majka ze socialistického seriálu Spadla z nebe. V případě Planety Haj, které předcházely tři nahrávky pořízené svépomocí na magnetofonových páskách, má ale reálný socialismus mnohem tmavší odstíny.
Ústředním tématem nahrávky je krize komunikace. Dva hlavní protagonisté Planety Haj pochází z rozdílných světů, nejsou schopni spolu vést dialog a každý pokus o něj znamená jenom zoufalé míjení. V osmdesátých letech, kdy bylo Československo společně s dalšími zeměmi východního bloku odděleno od Západu železnou oponou, měla deska zvláštní příchuť. Pád komunistického režimu byl i přes jisté uvolnění poměrů stále v nedohlednu, stejně jako konec tisíciletí. „Neměl jsem žádný konkrétní symbol, jako byla například berlínská zeď. Byl to vymyšlený příběh, který v sobě nesl příznaky nešťastného světa. Ale nemyslím si, že zbouráním zdi by došlo k vyléčení komunikace,“ přibližuje Babuljak myšlenky za albem – lidé byli tehdy jako dnes zaslepení konzumem a navíc svázaní ideologickým jazykem, když sledovali televizní vysílání nebo četli Rudé právo.
„Seš izolovanej, seš izolovanej, seš izolovanej,“ opakuje se freneticky v titulní skladbě, vedené tepem syntezátorů. Styly se tu přirozeně střídají, píseň V Čechách najdeš přítele je kytarový punk, v instrumentálních skladbách jsou cítit minimalistické repetice a vrcholem je závěrečný kus Za zdí, nasáklý dubovým rytmem, kde se ozývá: „Nejsem s váma vůbec ničím spojenej.“ Uzavírá ho alarm starého ruského budíku a náhle se skladba rozplyne do ztracena.
„V rámci té neoficiální, téměř undergroundové hudby to bylo hodně své, velice mě vyhovovala směs kritiky režimu, ale dělaná s velkým nadhledem a se spoustou dvojsmyslů,“ komentuje nahrávku významný hudební publicista Jiří Černý, který měl v osmdesátých letech zakázáno psát a objížděl Československo se svými poslechovými pořady – což ostatně dělá dodnes.
Až detektivní práce
„Před natáčením Planety Haj udělala skupina z nevýhody svou největší přednost. Bubeník Duroň musel odejít na povinnou vojenskou službu a skupina ho z nouze nahradila bicím automatem. K němu se přidaly klávesy, kytara, improvizace trumpetisty Jana Máši, vypůjčený analogový syntezátor značky Moog a efektové krabičky. Sehnat slušné vybavení nebylo před sametovou revolucí lehké. Ceny byly astronomické a legální zakoupení v zahraničí nemožné, šlo o trestný čin ohrožení devizového hospodářství, pokud jste zboží převezli přes hranice. Přesto mnozí risk podstoupili. „Tak jsem si složitou cestou přes známé pořídil ty syntíky, už mě ani nebavilo hrát na basu, přesunuli jsme to do této synteticko-elektronické inspirace. Temnota totality v tom hrála děsně důležitou roli. To bylo to, co nás obklopovalo,“ vzpomíná na hudbu Matoušek. Výsledná kompozice byla naléhavá, mysteriózní, děsivá ale podivně přátelská zároveň. Je tu cítit melancholie i smíření se situací.
MAMA BUBO – Skoncis jako ja
Máma Bubo tak připomínali díky vlivům reggae a až fanatickém zanícení do dubu nahrávky britských Public Image Ltd. ze stejné doby nebo ranou tvorbu The Human League, u nichž temné strojové rytmy vyjadřovaly pocity z vysoce industrializovaného města, kde je člověk redukovaný na součástku stroje. I z toho důvodu album zaujalo o generace mladší nadšence z labelu Endless Illusion, již Planetu Haj remasterovali, opatřili novým designem a věnovali desce doprovodný dvojjazyčný časopis, kde najdeme vzpomínky pamětníků i rozhovor se skupinou. A díky tomuto úsilí nahrávka sklízí obdiv i v zahraničí, zazněla třeba na vlnách Berlínského komunitního rádia (BCR). „Chtěli jsme ukázat i tu světlou stránku komunistické elektroniky, že to nebylo všechno odpad,“ vysvětluje Ladislav Zensor ze zmiňovaného vydavatelství. Na svém dnes už neexistujícím blogu upozorňoval od roku 2010 na zapomenutou československou elektroniku. Zensor se spojil s typografem Janem Horčíkem z pražské UMPRUM, který dal nahrávkám novou grafickou tvář a edici prezentoval jako svoji diplomovou práci.
Za hledáním elektronických pionýrů z minulého režimu stála až detektivní práce – spousta hodin strávených na sítí Discgogs, shromažďující detaily o nahrávkách, nebo doporučení od pamětníků. Tak se Zensor dostal k Otokaru Olšaníkovi, tuzemskému průkopníkovi krautrocku, nebo Jaroslavu Zajptovi, který vedl skupinu Omnibus. Nahrávka Israels/Rhythmus vyšla v edici Jupiter 08, pojmenované po dobovém syntezátoru, jako první – Omnibus zněli pro československého posluchače jako hudba z Marsu, jak často slýchali reakce po vystoupení. Byli inspirovaní ambientními postupy Briana Ena a s odstupem času díky magnetofonovým experimentům upomínají na hudbu skotské dvojice Boards of Canada. „Vlivem částečné izolace způsobené politickou situací v našich zemích k rozšíření tohoto hudebního žánru nikdy nedošlo,“ píše se ve zmiňovaném manifestu Endless Illusion.
Dokument doby i univerzální výpověď
„Kolem nás, kolem nás už si nejsem ničím jistej,“ zpívá Babuljak v písni Nemám tvář, ke které vznikl v rámci dokumentu Hudba 85 i mrazivý videoklip. Máma Bubo pózují v opuštěné továrně v Prokopském údolí a celý výjev připomíná slavnou sérii fotografa Antona Corbijna s manchesterskými Joy Division. Do toho jsou v klipu vidět prostřihy záběrů tanků jezdících po Praze nebo lidí stojících v dlouhé frontě či bloudících po rozestavěném domě. „Celkově to působí tak smutně, bezvýchodně, tak marně. Odnikud nikam, nic, jenom odžít život,“ hodnotí zpětně Babuljak. Videoklip v režii Petra Ryby a Lexe Guhy i samotná hudba z dnešního pohledu nezestárly – stejnou estetiku dnes využívají současné post-punkové kapely.
Hudební publicista Simon Reynolds pojmenoval svou knihu o britském post-punku Rip it Up and Start Again – Roztrhej to a začni znovu. Název písně skupiny Orange Juice vyjadřuje neustálou nutnost jít dopředu a neopakovat jednou vyzkoušené postupy, který sdílely ostrovní kapely z tohoto období. Je pozoruhodné sledovat něco podobného v našem prostředí. Máma Bubo vedení tímto principem začali hned po Planetě Haj hledat nový výraz, po krátkém minimalistickém období Babuljak propadl okouzlení novoromantickou vlnou a kapelami jako Simple Minds nebo Talk Talk. Dřívější skupina se tak začala potýkat s popem a obracet k publiku čelem, jak je zaznamenáno na nahrávce Aby se nám milovali z roku 1989. Matoušek odešel, přišel nový zpěvák, ale Máma Bubo se po listopadu 1989 rozpadli. Skupina se pak několikrát vrátila a nikdy úplně nepřestala koncertovat.
„Nebyl to jen poloautomatický obtisk západní scény,“ říká nad albem Planeta Haj Jiří Černý. Hlad po informacích, západním zboží i populární kultuře vedl spoustu hudebníků ke kopírování a vytváření si vlastní verze Západu s dostupnými prostředky – jenom chtěli hrát to, co se hraje tam venku, nic svého ale nepřidávali. Máma Bubo vstřebali inspiraci a přetvořili ji na Planetě Haj v něco, co nemohlo vzniknout nikde jinde než v československém kulturním kontextu. Je to nahrávka světová i bytostně originální, dokument doby i univerzální výpověď.
Planeta Haj promlouvá i k dnešním posluchačům a není to jen díky návratu post-punku či všudypřítomným okouzlením analogovým zvukem. Deska reflektuje v novém kontextu neustále přítomný paradox – čím efektivnější technologie máme, tím víc si přestáváme rozumět. „Vnímání, pochopení, vstřícnost – všechny podobné vlastnosti se v člověku neotevírají, naopak spíš uzavírají,“ poodhaluje významy na albu Babuljak. Neustále blikající telefony vedou mnohé k roztěkanosti a jisté formě odcizení. Jako by byla Planeta Haj v době multitaskingu a přehlcení informacemi stále aktuální.
Autor: Miloš Hroch
MÁMA BUBO
(1983 – 1990) a ( 2012 – nyní )
MÁMA BUBO je legendární pražská kapela, která patří bezesporu na přední místo ze skupin české Nové vlny.
Máma Bubo působila vždy mimo oficiální kulturní instituce už od 80.let. Skožení kapely bylo personálně blízko propojeno s další legendární skupinou Babalet, prošla dlouhým vývojem kombinace nové vlny, art-a space rocku po minimalismus a novoromantickou hudbu, vždy na úrovni o třídu výš než médii propagovaná česká produkce.
Skupina vznikla v březnu 1983 z podnětu skladatele, zpěváka a hráče na klávesové nástroje Karla Babuljaka, zvaného Bubol. Ke spolupráci si přizval ještě kytaristu Jiřího Charypara, baskytaristu Vlastu Matouška, bubeníka Zdeňka Duroně a později trumpetistu Honzu MÁŠU. Soubor se od začátku snažil svoji tvorbu prezentovat nikoliv jen prostřednictvím koncertů, ale také prostřednictvím nahrávek, které vznikaly v primitivních „domácích“ studiích, a které byly šířeny na kazetách.
Máma Bubo byla první novovlnná kapela, která, navazuje na alternativní Kilhets, začala důsledně využívat možností elektronických zvuků, smyček a rytmů. Ač ji její stylové obraty (vlivy Residents a Laurie Anderson na jedné straně a vlivy Simple Minds na straně druhé) občas přinášely nepochopení ze stran posluchačů, přesto ji můžeme považovat za jednu z nejdůležitějších kapel české nové vlny v 80. letech. Během své existence prošla kapela stylovými změnami počínaje punkem přes new wave až k minimalismu a elektronické etno drum and bass music.
Jméno Máma Bubo je pro všechny, kdo se zajímají o období tzv. České nové vlny, notoricky známým pojmem. Jména klávesisty Karla Babuljaka (dnes Sajkedelik Šraml Band, Boothill, Kapela snů a různé sólové projekty) a kytaristy Jiřího Charypara (dnes Švihadlo) byla tehdy známá i z o něco populárnějšího Babaletu, kde zároveň s Mámou Bubo oba působili. Třetí podstatnou postavou MB byl ještě basista Vlasta Matoušek (dnes Yamabu a solová vystoupení s orientálními nástroji).
Po původním období, kdy skupina produkovala typické novovlnné „úlety“, se v polovině osmdesátých let nechala ovlivnit a okouzlit (podobně jako třeba skupina Omnibus) elektronikou , a právě z tohoto období je i samizdatové album Planeta Haj, které bylo pro účely reedice maličko zkráceno a digitálně vyčištěno. Zjednodušeně lze označit to, co najdete na této nahrávce, jako elektronický minimalismus. Pro nezasvěceného a nepřipraveného posluchače musí být tato hudba asi dost nestravitelná, nudná a neposlouchatelná – mnohé skladby provází po většinu jejich délky monotónní tlukot automatického bubeníka, dlouhé chvíle beze změny, aby se poté na několik desítek vteřin objevil melodický a příjemný refrén, po kterém se vše opět na dlouhou dobu vrátí k předchozímu. Avšak pro posluchače, naladěné na alternativní vlnu, pro ty, co nemají hudbu jen jako kulisu, pro lidi , pro které nejsou jména Brian Eno, Tangerine Dream či Phil Glass něčím neznámým, pro takové je to přesně to pravé.
V 80. letech skupina vydala několik samizdatových alb na MC, nejslavnější z nich – PLANETA HAJ – později vydána i na CD.
O 4. programu a jak bylo výše zmíněno – nejslavnějším albu: PLANETA HAJ (1985) Aleš Opekar píše: „Tento program přinesl zdánlivě do sebe zahleděný výraz s meditativními prvky a odlidštěnou tváří. Ve skladbách Planety Háj Máma Bubo rozvedla méně hudebních nápadů do větších ploch, ve kterých byl ponechán prostor pro improvizace. V nich dostal velkou příležitost trumpetista Jan Máša, s nímž skupina spolupracovala už dříve… Textové sdělení se odklonilo od přímé reflexe životní reality. Symbolizovaným štěstím – Planetou Háj – přinášelo posluchačům poselství naděje a lásky. Sugestivní slovní projev, místy i fiktivně cizojazyčný, byl rozkouskován na pozadí elektronicky vlažných, ale rytmicky pravidelný.
Máma Bubo – Planeta Haj
Máma Bubo byla jednou z legendárních skupin 80. let. Po výběru “Baňatost”, byla vydána na začátku letošního května poprvé oficiálně jejich legendární nahrávka z roku 1985 „Planet Haja“, konečně na CD a v remasterované verzi.
Máma Bubo – Planeta Haj
Celkový čas: 75:20
httpsa//httpa//www.youtube.com/watch?v=6-bdwT1wv2o%3A%3A%3Ahttps%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3D6-bdwT1wv2o:::www.youtube.com/watch?v=6-bdwT1wv2o:::https://www.youtube.com/watch?v=6-bdwT1wv2o
Skladby: Planeta Haj, Nemám tvář, Leben und Verzeihung, Skončíš jako já, Smíš mnohem dál, V Čechách najdeš přítele, Baňatost (part), Co to má být, Haj La Haj To Haj, Sen, Za zdí
Některé rytmy a hlavně zvuky dnes již působí oposlouchaně, otřepaně a místy i směšně, technika přece jen udělala velký krok kupředu, ale svůj původní náboj nahrávka neztrácí ani po letech, která ji dělí od data vzniku. Rozhodně by si ji – jako „povinnou literaturu“ – měli poslechnout všichni příznivci současné nekomerční taneční hudby, protože objasňuje mnohé její kořeny.
httpsa//httpa//www.youtube.com/watch?v=2IO8kwYWYq8%3A%3A%3Ahttps%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3D2IO8kwYWYq8:::www.youtube.com/watch?v=2IO8kwYWYq8:::https://www.youtube.com/watch?v=2IO8kwYWYq8
A kdo měl někdy možnost vidět videokolekci „Hudba 85“, jistě si vybaví i to, co z nahrávky dodnes dýchá – ledový chlad tun betonu odosobněných sídlišť, nepřítomné odlesky zrcadlových brýlí, pocity marnosti, zbytečnosti a vydělenosti. Je to vlastně koláž zvuků, od počátku do konce to vrčí, bublá, klepe i buší, jen tu a tam se vyloupne melodická pasáž nebo trubka čtvrtého člena Jana Máši. S atmosférou hudby skvěle korespondují i úsporné texty, ostatně i názvy jednotlivých skladeb hovoří mnohé: „Nemám tvář“, „Co to má být“, „Sen“ či „Skončíš jako já“. Zpěv navíc bývá efektově upraven.
httpsa//httpa//www.youtube.com/watch?v=2VXX7oVWeYM%3A%3A%3Ahttps%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3D2VXX7oVWeYM:::www.youtube.com/watch?v=2VXX7oVWeYM:::https://www.youtube.com/watch?v=2VXX7oVWeYM
Deska Planeta Haj rozhodně není vhodná například na večírky, a v rádiu ji (s jednou nejmenovanou výjimkou) pravděpodobně také nezaslechnete, ale hledáte-li něco zajímavého na „dlouhé zimní večery“ nebo prostě máte jen potřebu zaplnit tuto mezeru ve svém hudebním vzdělání, pak byste neměli být zklamáni.
Skupinou prošlo mnoho hudebníků, například Michal Braxatoris, Přemysl Urban, Jaroslav Haas, Bharata Rajnošek, Karel Malík, Jan Máša, Jan Hrdlička, Veronika Kopelentová, Stanislav Švadlena, Sabri Hilli, Mojmír Krochmalný, Pavel Špaček…
Máma Bubo od roku 1988 vystupuje pouze ojediněle, většinou u příležitosti oficiálních vydání dříve samizdatových alb.
Při příležitosti křtu Planety Haj vystoupila skupina v původním složení a navíc posílena o multiinstrumentalistu Bharatu Rajnoška. Série tří koncertů byla zaznamenána a protagonistům se zdála nahrávka natolik znamenitou, že se ji rozhodli sestříhat a vydat v roce 2007 pod názvem PLANETA HAJ LIVE.
V roce 2010 přichází prosba pořadatele Věcheta, aby Máma Bubo zahrála na nějaké Havlově oslavě ( říká se, že v roce 2010 začala znovu koncertovat v původní sestavě na popud Václava Havla ).
…poté mi Jirka Charypar 23. prosince 2010 napsal: „Asi se do toho zase pustím.“ A za nedlouho to byla již realita..
MÁMA BUBO se od té doby scházela a koncertovala od roku 2012 do podzimu 2014 v prvotní sestavě. V současné době hraje ve složení: Karel Babuljak, Jirka Charypar, Vlastík Matoušek obohacená hrou Ludvíka Kandla (ex Hudba Praha a
PPU) na bicí nástroje ( podzim 2015).
16.března 2016 se připojil k Mámě Bubo po 30.letech opět trumpetista Jan MÁŠA…a v červnu 2016 si zasedl opět za bicí Pavel Špaček.
15.října 2016 vyvrcholil projekt „Havel@80“ koncertem v pražském komplexu paláce Lucerna (Lucerna Velký sál, Lucerna Music Bar, kině Lucerna i v Kavárně Lucerna).
Stovky diváků a osmdesátka gratulantů přišly v sobotu v podvečer do pražské Lucerny, aby vzdaly hold dramatikovi, někdejšímu disidentovi a prvnímu českému prezidentovi Václavu Havlovi jako vzpomínku na nedožité 80.jubilea prezidentova narození. Mezi 80 symbolickými zpěváky, moderátory, herci, hudebníky, umělci, režiséři a spisovateli vystoupila i kapela MÁMA BUBU ve složení Vlastislav Matousek ( basová kytary a zpěv), Jirka Charypar( kytara a zpěv), Karel Babuljak (klávesy a zpěv), Jan Máša (trubka) a Pavel Špaček ( bicí ).
Výkon MÁMA BUBO byl úžasný pro svou jedinečnou a nezapomenutelnou atmosférou. Písně „Nejsem“, „Co to má být?“ a „Máme rádi, když nám řeknou ..“ přivedlo publikum slavnostního večera do varu tak silně, že basista Vlastík Matoušek, unesený skvělou odezvou, přidal čtvrtou sólovou skladbu „V Čechách najdeš přítele!“. Moderátor v té chvíli zapomněl na uvedení následující kapely a připojil se svým zpěvem k Vlastíkovi a oba písničku dohráli až do konce. Návštěvníci a fanoušci řvali nadšením. Vystoupení kapely MÁMA BUBO se stalo skvělou poctou a vzpomínkou na Václava Havla.
PLANETA HAJ již po čtvrté vychází v roce 2017 – tentokrát na ve formě 2LP na vinilu !! Kultovní kapela Máma Bubo opředená již legendou stále Nové vlny a nedá se říci, že se starým obsahem, legendou stále živou, tvořivou, která píše své každým dnem své nové dějiny ( Karel Babuljak, Jirka Charypar, Vlastík Matoušek a Jan Máša. V úvodní skladbě Baňatos i bubeník Zdeněk Duroň)
2017 09 12 RADIO WAVE ( https://wave.rozhlas.cz/nezny-privitani-za-zdi-mama-bubo-chteli-vylecit-komunikaci-v-rozdelenem-svete-5984753) článek níže:
Něžný přivítání za zdí.
Máma Bubo chtěli vyléčit komunikaci v rozděleném světě
„Vnímání, pochopení, vstřícnost – všechny podobné vlastnosti se v člověku neotevírají, naopak spíš uzavírají,“ poodhaluje významy na albu Bablujak
Mladá generace objevuje zapomenutou československou elektronickou hudbu. Průvodcem je kolektiv Endless Illusion, který nedávno znovu vydal nahrávku Planeta Haj od Máma Bubo. Upozornil tak na jednu z nejoriginálnějších kapel z dob minulého režimu. Nahrávka navíc svérázně komentuje současný civilizační problém, kdy opravdový kontakt nahrazují algoritmy a lidé si rozumí stále méně.
NĚŽNÝ PŘIVÍTÁNÍ ZA ZDÍ. MÁMA BUBO CHTĚLI VYLÉČIT KOMUNIKACI V ROZDĚLENÉM SVĚTĚ
Něžný přivítání za zdí. Máma Bubo chtěli vyléčit komunikaci v rozděleném světě
Mohla za to náhoda. Bubeník předrevoluční novovlnné skupiny Máma Bubo musel odejít na vojnu, a tak si zbylí členové vypomohli jinak. Pořídili si bicí automat z inzerátu a díky němu se na své vrcholné nahrávce Planeta Haj z roku 1985 přiblížili zvuku ostrovního post-punku i tehdejší elektronické hudby. Dvojalbum má až nadčasový zvuk – s odstupem více než tří desetiletí působí jako stroj času, který na své palubě nese černou skříňku období pozdního socialismu i jedné hudební tváře neustále se měnící kapely. Konceptuální nahrávka inspirovaná sci-fi literaturou vypráví o setkání pozemšťana s mimozemšťanem. „Je to nástin situace neschopnosti komunikovat, neschopnosti vést život a svět k lepšímu,“ přibližuje vůdčí postava skupiny Karel Babuljak deziluzi, izolaci a beznaděj člověka žijícího v komunistickém Československu, které bylo kulisou příběhu. Oba světy jsou si tak blízké, přesto je cesta jednoho ke druhému nereálná. Mimozemšťan promlouvá ke člověkovi, ale ten ho neslyší – zabývá se svými banálními každodenními povinnostmi.
Mama Bubo – Nemám tvář
Nebylo nám vidět do tváře
V březnu 1983 vyšel v týdeníku Tribuna článek s titulkem Nová vlna se starým obsahem. Byl podepsaný smyšleným jménem Jan Krýzl a s faktickými chybami je tu novovlnný rock vykreslený jako virus šířící se z kapitalistických zemí, vedoucí mládež k pasivitě, lhostejnosti, ale zároveň k odporu proti společnosti. „Opakující se melodie doprovázejí texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben,“ píše se v článku. Mnoho kapel muselo kvůli němu přerušit činnost nebo změnit název (StB naštěstí chvíli trvalo, než zjistili pravou identitu členů). Pro tehdejší scénu to mělo negativní dopady a v ovzduší nejistoty, kdy měli referenti kulturních domů zakázáno dělat koncerty rockovým kapelám, vznikli Máma Bubo. Byli jedněmi z těch, které článek naopak motivoval.
Zkušený hudebník a povoláním noční hlídač Karel Babuljak skupinu založil v roce 1983, kdy oslovil několik kamarádů – s inženýrem Jiřím Charyparem hrál v blues bandu Velorex, se studentem architektury Zdeňkem Duroněm v Du Huma a se studentem HAMU Vlastislavem Matouškem v kapele Relaxace. Poslední zmíněný se jenom několik měsíců předtím vrátil z věznice Bory, kde pobýval s Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem. Dostal se tam kvůli uchovávání nahrávek undergroundových Plastic People of the Universe, zakázané literatury a protirežimních básní. Do kapely přinesl jako člověk s vážnohudebním vzděláním, který si vycvičil techniku při častém hraní po hospodách a vinárnách, preciznost a smysl pro detail. „Chtěli jsme hrát kultivovaný bigbít – vedle toho, že bude mít texty, co o něčem vypovídají, měl mít také muzikanty, co umí hrát,“ popisuje skladatel a pedagog Matoušek obklopený knihami a nahrávkami ve svém vinohradském bytě. S ostatními členy Máma Bubo sdílel nadšení pro britské art-popové Japan, obdivovali reggae vlivy u The Clash, nasáli také zvukem post-punkových Joy Division a později si osvojili postupy minimalistických skladatelů nebo hudebních experimentátorů jako John Cage a Laurie Anderson.
K tomu se přidaly i netradiční převleky na pódiu – Máma Bubo nosili prvorepublikové kabáty, alobalové masky nebo ufonské škrabošky. „Chtěli jsme tím zvýraznit pocit izolace, celý to bylo chladný, studený, strojový, jakoby mechanický, odosobněný. Nebylo nám vidět do tváří, nebyly žádný grimasy, mimika, byla to taková totální antishow,“ vysvětluje Babuljak. Byla to také reakce na rozjuchanost normalizační populární kultury v čele s Michalem Davidem, která měla držet lidi ve slastném optimismu. K publiku navíc často hráli zády.
Příznaky nešťastného světa
„To setkání je jednostranné. Pozemšťan je zaneprázdněný prací, setkání nevnímá,“ popisuje Babuljak literární koncept alba Planeta Haj, jehož základ sepsal v zimě roku 1984 – formovaly ho dobové souvislosti a osobní pocity, ale především dlouholetá fascinace sci-fi knihami od bratrů Strugackých nebo Stanislawa Lema. Anonymní obyvatel vzdálené planety se při svém výsadku v komunistickém Československu snaží pochopit lidský druh, podobně jako mimozemšťanka Majka ze socialistického seriálu Spadla z nebe. V případě Planety Haj, které předcházely tři nahrávky pořízené svépomocí na magnetofonových páskách, má ale reálný socialismus mnohem tmavší odstíny.
Ústředním tématem nahrávky je krize komunikace. Dva hlavní protagonisté Planety Haj pochází z rozdílných světů, nejsou schopni spolu vést dialog a každý pokus o něj znamená jenom zoufalé míjení. V osmdesátých letech, kdy bylo Československo společně s dalšími zeměmi východního bloku odděleno od Západu železnou oponou, měla deska zvláštní příchuť. Pád komunistického režimu byl i přes jisté uvolnění poměrů stále v nedohlednu, stejně jako konec tisíciletí. „Neměl jsem žádný konkrétní symbol, jako byla například berlínská zeď. Byl to vymyšlený příběh, který v sobě nesl příznaky nešťastného světa. Ale nemyslím si, že zbouráním zdi by došlo k vyléčení komunikace,“ přibližuje Babuljak myšlenky za albem – lidé byli tehdy jako dnes zaslepení konzumem a navíc svázaní ideologickým jazykem, když sledovali televizní vysílání nebo četli Rudé právo.
„Seš izolovanej, seš izolovanej, seš izolovanej,“ opakuje se freneticky v titulní skladbě, vedené tepem syntezátorů. Styly se tu přirozeně střídají, píseň V Čechách najdeš přítele je kytarový punk, v instrumentálních skladbách jsou cítit minimalistické repetice a vrcholem je závěrečný kus Za zdí, nasáklý dubovým rytmem, kde se ozývá: „Nejsem s váma vůbec ničím spojenej.“ Uzavírá ho alarm starého ruského budíku a náhle se skladba rozplyne do ztracena.
„V rámci té neoficiální, téměř undergroundové hudby to bylo hodně své, velice mě vyhovovala směs kritiky režimu, ale dělaná s velkým nadhledem a se spoustou dvojsmyslů,“ komentuje nahrávku významný hudební publicista Jiří Černý, který měl v osmdesátých letech zakázáno psát a objížděl Československo se svými poslechovými pořady – což ostatně dělá dodnes.
Až detektivní práce
„Před natáčením Planety Haj udělala skupina z nevýhody svou největší přednost. Bubeník Duroň musel odejít na povinnou vojenskou službu a skupina ho z nouze nahradila bicím automatem. K němu se přidaly klávesy, kytara, improvizace trumpetisty Jana Máši, vypůjčený analogový syntezátor značky Moog a efektové krabičky. Sehnat slušné vybavení nebylo před sametovou revolucí lehké. Ceny byly astronomické a legální zakoupení v zahraničí nemožné, šlo o trestný čin ohrožení devizového hospodářství, pokud jste zboží převezli přes hranice. Přesto mnozí risk podstoupili. „Tak jsem si složitou cestou přes známé pořídil ty syntíky, už mě ani nebavilo hrát na basu, přesunuli jsme to do této synteticko-elektronické inspirace. Temnota totality v tom hrála děsně důležitou roli. To bylo to, co nás obklopovalo,“ vzpomíná na hudbu Matoušek. Výsledná kompozice byla naléhavá, mysteriózní, děsivá ale podivně přátelská zároveň. Je tu cítit melancholie i smíření se situací.
MAMA BUBO – Skoncis jako ja
Máma Bubo tak připomínali díky vlivům reggae a až fanatickém zanícení do dubu nahrávky britských Public Image Ltd. ze stejné doby nebo ranou tvorbu The Human League, u nichž temné strojové rytmy vyjadřovaly pocity z vysoce industrializovaného města, kde je člověk redukovaný na součástku stroje. I z toho důvodu album zaujalo o generace mladší nadšence z labelu Endless Illusion, již Planetu Haj remasterovali, opatřili novým designem a věnovali desce doprovodný dvojjazyčný časopis, kde najdeme vzpomínky pamětníků i rozhovor se skupinou. A díky tomuto úsilí nahrávka sklízí obdiv i v zahraničí, zazněla třeba na vlnách Berlínského komunitního rádia (BCR). „Chtěli jsme ukázat i tu světlou stránku komunistické elektroniky, že to nebylo všechno odpad,“ vysvětluje Ladislav Zensor ze zmiňovaného vydavatelství. Na svém dnes už neexistujícím blogu upozorňoval od roku 2010 na zapomenutou československou elektroniku. Zensor se spojil s typografem Janem Horčíkem z pražské UMPRUM, který dal nahrávkám novou grafickou tvář a edici prezentoval jako svoji diplomovou práci.
Za hledáním elektronických pionýrů z minulého režimu stála až detektivní práce – spousta hodin strávených na sítí Discgogs, shromažďující detaily o nahrávkách, nebo doporučení od pamětníků. Tak se Zensor dostal k Otokaru Olšaníkovi, tuzemskému průkopníkovi krautrocku, nebo Jaroslavu Zajptovi, který vedl skupinu Omnibus. Nahrávka Israels/Rhythmus vyšla v edici Jupiter 08, pojmenované po dobovém syntezátoru, jako první – Omnibus zněli pro československého posluchače jako hudba z Marsu, jak často slýchali reakce po vystoupení. Byli inspirovaní ambientními postupy Briana Ena a s odstupem času díky magnetofonovým experimentům upomínají na hudbu skotské dvojice Boards of Canada. „Vlivem částečné izolace způsobené politickou situací v našich zemích k rozšíření tohoto hudebního žánru nikdy nedošlo,“ píše se ve zmiňovaném manifestu Endless Illusion.
Dokument doby i univerzální výpověď
„Kolem nás, kolem nás už si nejsem ničím jistej,“ zpívá Babuljak v písni Nemám tvář, ke které vznikl v rámci dokumentu Hudba 85 i mrazivý videoklip. Máma Bubo pózují v opuštěné továrně v Prokopském údolí a celý výjev připomíná slavnou sérii fotografa Antona Corbijna s manchesterskými Joy Division. Do toho jsou v klipu vidět prostřihy záběrů tanků jezdících po Praze nebo lidí stojících v dlouhé frontě či bloudících po rozestavěném domě. „Celkově to působí tak smutně, bezvýchodně, tak marně. Odnikud nikam, nic, jenom odžít život,“ hodnotí zpětně Babuljak. Videoklip v režii Petra Ryby a Lexe Guhy i samotná hudba z dnešního pohledu nezestárly – stejnou estetiku dnes využívají současné post-punkové kapely.
Hudební publicista Simon Reynolds pojmenoval svou knihu o britském post-punku Rip it Up and Start Again – Roztrhej to a začni znovu. Název písně skupiny Orange Juice vyjadřuje neustálou nutnost jít dopředu a neopakovat jednou vyzkoušené postupy, který sdílely ostrovní kapely z tohoto období. Je pozoruhodné sledovat něco podobného v našem prostředí. Máma Bubo vedení tímto principem začali hned po Planetě Haj hledat nový výraz, po krátkém minimalistickém období Babuljak propadl okouzlení novoromantickou vlnou a kapelami jako Simple Minds nebo Talk Talk. Dřívější skupina se tak začala potýkat s popem a obracet k publiku čelem, jak je zaznamenáno na nahrávce Aby se nám milovali z roku 1989. Matoušek odešel, přišel nový zpěvák, ale Máma Bubo se po listopadu 1989 rozpadli. Skupina se pak několikrát vrátila a nikdy úplně nepřestala koncertovat.
„Nebyl to jen poloautomatický obtisk západní scény,“ říká nad albem Planeta Haj Jiří Černý. Hlad po informacích, západním zboží i populární kultuře vedl spoustu hudebníků ke kopírování a vytváření si vlastní verze Západu s dostupnými prostředky – jenom chtěli hrát to, co se hraje tam venku, nic svého ale nepřidávali. Máma Bubo vstřebali inspiraci a přetvořili ji na Planetě Haj v něco, co nemohlo vzniknout nikde jinde než v československém kulturním kontextu. Je to nahrávka světová i bytostně originální, dokument doby i univerzální výpověď.
Planeta Haj promlouvá i k dnešním posluchačům a není to jen díky návratu post-punku či všudypřítomným okouzlením analogovým zvukem. Deska reflektuje v novém kontextu neustále přítomný paradox – čím efektivnější technologie máme, tím víc si přestáváme rozumět. „Vnímání, pochopení, vstřícnost – všechny podobné vlastnosti se v člověku neotevírají, naopak spíš uzavírají,“ poodhaluje významy na albu Babuljak. Neustále blikající telefony vedou mnohé k roztěkanosti a jisté formě odcizení. Jako by byla Planeta Haj v době multitaskingu a přehlcení informacemi stále aktuální.
Autor: Miloš Hroch
Fragmenty z časopisu NOVÝ POPULÁR
……
Druhý diel
Tretí
Ďakujeme firme za webhosting free na ďalší rok
Chrbtiny
…
Luboš pamätáš, boli sme spolu vo Viedni.
The Police – koncert 2007
Legendární trojice opět pospolu! Byť pro jediné turné. Se svými slavnými písněmi si mistrovsky pohrává
Značka The Police byla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nepřehlédnutelná. Směsice reggae, ska, pop-punku, rocku, jazzu hraná pouze na tři nástroje. Ne, takhle ve své době nezněl nikdo než oni. Škoda, že trojici Sting, Summers, Copeland vydržela spolupráce pouhých deset let. Zbylo po ní po hříchu pouhých pět studiových alb. Ve své době pět ceněných vinylů, které se vešly tak akorát na jednu lavičku v pražském lesoparku. Pamětníci si teď určitě vybaví nedělní návštěvy nelegálních burz s gramodeskami. Třeba na Letné, v Krčském lese nebo v Motole. Jó, takhle se tehdy v rudé době kapitalistická hudba v Čechách prodávala. The Police naposledy zahráli v roce 1986. Nerozešli se vůbec v dobrém. Basista Sting a bubeník Copeland byli jako pověstní dva kohouti na jednom smetišti. A tak návštěvníkům nelegálních burz přibyla další chmurná „jistota“. Nejenom, že desky se budou navždy prodávat po lesoparcích, ale také, že Police se už nikdy nesejdou. No vidíte, dnes je hudba k mání všude a mimořádné trio tvořící The Police znovu vystoupilo. Záznam z Buenos Aires je ukázkovým vzorkem jednoho ze 150 odehraných koncertů v rámci turné z roku 2007. Sting si udržuje stoický klid, Copeland absolutní přesnost a Summers udivuje zručností a soustředěností. I ve chvílích, kdy s Jihoameričany cloumá jihoamerický temperament. Čeští pamětníci si v klidu, z křesla obýváku, znalecky vychutnají každý tón. Přesto se při poslechu dočkají mnoha nuancí a překvapení. Písně totiž dostaly „nový lak“. A je to vlastně logické. Zkušení muzikanti se na své písně z mládí podívali s nadhledem a pohrávali si s nimi. Škoda jen, že turné bylo jednorázovým počinem. I tak, šlo o jeden z nejzdařilejších comebacků, které kdy moderní hudba zažila. A dvakrát škoda, že The Police nezkusili složit nové písně. Jak by asi zněli „slavní blonďáci“ v novém miléniu? Byly by jejich nahrávky pořád ceněnou trofejí v domácí diskografii? Soudě podle celosvětového zájmu o jediné společné turné asi ano.
Speficikace pořadu: Premiéra
Program: ČT art ČT art
Datum vysílání: 22.09.2017, 20:20 DNES!
Další vysílání pořadu:
• 23.09.2017, 23:55 zítra!
• 27.09.2017, 01:20
Police sme prvýkrát videli u Rasta na Juhu na malom čiernobielom TV keď sme v1980 pozerali Rockpallast
Mali aj Skalku ?
NDS upresnila termín dokončenia diaľnice BA-KE na rok 2026.
NASA upresnila štart kozmickej lode s posádkou na Mars na rok 2021.
Píše nám Oskar
Ruka
Chór vážskych muzikantov, alebo keď chcete CHVM bola naša kapela, ktorá vznikla ešte za gymnazialnych čias na Gymnáziu Jurija Alexejeviča Gagarina v Trenčíne v septembri roku 1980. Boli to krásne časy keď v stredu po 3 vyučovacej hodine sme prchali do pivnice našej štvorbytovky Za mostami a v pivnici plnej kompótov sme sa pokúšali robiť prvé muzikantské krôčky. V roku 1982 nastávajú zásadné zmeny v kapele, nakoľko po maturite sa presúvame skoro všetci do Bratislavy. Vypadáva nám pôvodný klavesak Paľo,ktorého rodičia presvedčili o tom že táto kapela nieje pre neho dobrá voľba. Stalo sa to, že hneď po prvom veľkom koncerte nám pedagogický dozor vypol elektriku a následne nás nechceli pripustiť k maturite. V čiernych oblekoch kravatách, bielych ponožkách a tmavých okuliaroch totiž miestni pohlavári už v roku 1981 videli propagáciu fašizmu!!! Nakoniec sme ale nejako zmaturovali.
Kým sme sa v tej veľkej Bratislave akotak zorientoval, zaradili do davu robili sme všetko ,aby sme neskôr mohli z roho davu zase vytŕčať Našli sme skúšobňu a domovský klub PRIMAF a to už sa písal rok 1983. Bolo treba súrne nájsť nového skúseného klávesáka so svojím nástrojom. Nakoniec tento post pripadol Ivanovi prezývaného Hlava, pretože mal hlavu plnú bláznivých nápadov. Ten jeho nástroj bol presne ten na ktorom sme hrali náš prvý veľký koncert v roku 1981. Ivan tam hral tiež s kapelou Dr FAUST. Malo to celé ale jeden háčik. Ivan sa dostal na vysokú školu do Košíc. Jediná možnosť bola prestúpiť na podobnú školu do Bratislavy. To sa dalo realizovať len vtedy, keď mal študent na konci semestra v riadnom čase ukončené všetky skúšky. Ivan Hlava ale nebol z tých, ktorí nejak holdovali učeniu a tak sa mu tie skúšky spraviť načas nikdy nepodarilo. Druhá možnosť bola prerušiť štúdium zo zdravotných dôvodov. Ale aké zdravotné dôvody? Veď Ivan bol zdravý ako ryba. Dokonca aj na vojnu ho zobrali. To Ivanove cestovanie hore dole do Košíc a nazad nás už pekne otravovalo a keďže CHVM bolo naše skutočné dieťa, boli sme odhodlaní spraviť niečo šialené. „Zlomime mu ruku! “ A hneď budú zdravotné dôvody vybavené. Najviac šialený bol Ivan, keďže pristúpil na tento šialený plán. Od slov k činom nebolo ďaleko. Ivan požil narkózu vo forme pollitrového rumu na ex. Vybral si pravú ruku aby mu ľavačka ostala na dvíhanie pohárikov utieranie zadku a tak…Pravou nebude môcť písať a isto mu prerušia štúdium. Pravačku položil medzi dve stoličkové operadlá,hlavu zabalil do vankúša a vykríkol „Udri!!!“ Neviem kto bol tým katom, lebo všetci si privodili tiež polovičnú narkózu. Kat sa rozohnal a hokejkou uštedril ranu milosti, ktorá mala viesť k lepším zajtrajškom a prerušeniu štúdia zo zdravotných dôvodov. Ivan s revom dal dole vankúš a zistil, že ruka stále nieje zlomená. Môže s ňou hýbať, len na predlakti mal strašnú modrinu. Len blázon by si vypýtal ďalšiu ranu. Ivan bol ale skutočný blázon a zároveň hrdina. Vypýtal si ešte trochu narkózy, znovu zabalil hlavu do vankúša a zvolal :“Udri ešte raz a poriadne!!!“ Kat vykonal svoju prácu tentokrát dokonale. Ivan reval od bolesti a zároveň mu tiekli slzy šťastia že sa zákrok vydaril. Nám ostatným bolo tiež zle. Ivan sa stal v kapele naozajstným hrdinom. Prerušil štúdium. Vyholil si na hlave čiro a v tmavomodrom prešiváku s nápisom CHVM, ako správny pankáč rozvážal po krčmách pivo ako závoznik. Nemal už problém s cestami do Bratislavy na skúšky kapely a na koncerty. Ďalší školský rok nastúpil už ako riadny študent do Bratislavy. Tesne po tom „úraze“ nás hneď čakal koncert. Ivan mal tú sadru veľkú od prstov až po pazuchu. Nedala sa mu však ohýbať ruka v lakti a to bránilo v hraní na varhanoch. Tak sme mu tú sadru od lakťa hore skrátili. Jeho hudobná kariéra práve vtedy mohla naplno začať.
yagi toto mi poslal panáčik: https://a4.sk/kontakt
WC STAGE
V roku 1984 sme absolvovali s folklórnym súborom Technik sériu pravidelných vystúpení v dome ROH v Bratislave, dnešný ISTROPOLIS. To pásmo sa volalo „Rodná zem“ a myslím že sa to konalo pravidelne každý druhý týždeň. Striedali sa tam súbory z celého Slovenska a my ako domáci bratislavský súbor sme tam mali zastúpenie každý raz. V tom dome ROH, ktorý patril medzi najväčšie kultúrne stánky v republike, boli naozaj obrovské záchody. Vždy keď som tam v tom kroji napochodoval na toaletu, kráčajúc okolo nekonečného radu pisoárov, som sníval o tom, že raz v takomto priestore budem hrať s kapelou punkový koncert. Tú myšlienku som nosil v hlave skoro 20 rokov. Pravidelne od roku 2000 robievame s Laťkom z CAPTAIN SLICE úspešné mikulášske večierky v Trenčíne, ktorých akýmsi predvojom bolo 20 te výročie vzniku kapely CHVM,práve v roku 2000 . V decembri roku 2003 sa jeden z týchto mikulášskych večierkov konal v ODA, Okruhovom dome armády v Trenčíne. Vedel som že toto je to správne miesto na usporiadanie koncertu na záchodoch, pretože jedine tu sa nachádzajú najväčšie záchody v celom Trenčíne , podobné tým v bratislavskom dome ROH. Po dvadsiatich rokoch sa mi sen zmenil na skutočnosť. Tie záchody však neboli až také veľké ako v Bratislave a tak sme sa tam s osemčlennou kapelou CHVM nevošli. Postavil som tam teda punkové úderky Väzenské gule a Vydrapená bužírka punk system, ktoré v obsadení dvoch a troch muzikantov sa tam v pohode vošli. Celá táto sranda bola len sprievodnou akciou celého mikulášskeho večierku ktorý sa konal v obrovskej tanečnej sále Domu armády. Smrad v tých veľkých záchodoch pripomínal vôňu toaliet v štvrtej cenovej skupine a tak atmosféra na WC STAGE,ako sme nazvali tento vedľajší stage, bola viac než autentická. Keďže som vopred tušil,že záujem divákov o tento stage bude obrovský a do záchodov sa nevošlo viac ako 70 ľudí, zabezpečili sme priamy prenos koncertu z WC STAGE priamo na plátno do hlavnej sály. Chlapci z kapely ŠMOX mi pomohli s realizáciou a výzdobou WC STAGE a koncert sa mohol začať. Ako organizátor som mal to šťastie že som sa pretlačil do prvej rady a užil som si netradičný hajzlový koncert v prostredí, v akom ho už asi ťažko niekde zažijem. Veľkou výhodou bola skutočnosť, že diváci počas koncertu nemuseli v prípade nutnosti dobiehať na WC, mohli močiť priamo na mieste ,veď pisoáre mali hneď po ruke. Koncert dopadol skvele a výrazná stopa, ktorá po ňom ostala, je velikánska fotka na zadnej strane obalu zatiaľ jediného vinylového dvojalbumu punkovej kapely VYDRAPENÁ BUŽÍRKA PUNK SYSTEM v ktorej hrá na bicie a spieva Mišo Kaščák….. Toš tak ja zatiaľ len toľko o WC STAGE
whisky
https://dennikn.sk/866732/whisky-mesiac-v-uplnej-exotike-vyjde-menej-ako-dva-tyzdne-v-chorvatsku/?ref=top
Panáčik tour
AUTUMN / WINTER TOUR (upgrade)
30.9 / BRNO / KABINET MÚZ
6.10 / KOŠICE / K13
7.10 / BRATISLAVA / BIELA NOC / A4
19.10 / BANSKÁ BYSTRICA / KC ZÁHRADA
30.10 / TRUTNOV / UFFO
9.11 / TRENČÍN / COFFEE SHEEP
23.11 / KOŠICE / TABAČKA
1.12 / PREŠOV / KLUB WAVE
5.12 / PRAHA / CAFE V LESE
7.12 / PLZEŇ / CAFE ANDĚL
…
more coming soon
Molon:Vies mi povedat kedy presne a kde Panacik v Ba? Hodil by som ako navrh do placu.,
Inac keby chcel niekto na koncert Sigur Ros do Viedne 16. oktobra, tak listky sa daju kupit tutok: https://psimusic.com/at/sigur-ros
s tym, ze odvoz je podla poslednych informacii zabezpeceny (max. do Vrboveho), pripadne 1 az 2 osoby mozu prespat u mna (s utorkovym odchodom si nemusia robit hlavu, plne a bez problemov sa im prisposobim).
A uz ked sa tu tak vypisujem… Kto je Roman Jaros? Nedavno mi na (molon a rasto dalej necitaju) fcb poslal ziadost o pridanie do kontaktov. Tentokrat som spravil taku vynimku, ze som si ho odklikol, bo spolocni kamarati Lubos, Mato, Kopsik a Lubor. A tiez preto, lebo som po odkliknuti cakal spravu typu „Cau, od kamosov som pocul, ze si byval na Islande. Ja sa tam chystam. Mohol by si mi poradit….“. Ziadna taka reakcia neprisla a mne na tom az tak nezalezi, ale ked uz tu po nechutne dlhej dobe pisem, tak hadam mozem aj nechutne dlho a od veci. : )
Jagi
Roman Jaroš hra na španielku v Captain Slice
Rasto Je na fakbuk ako Rasto FJK
choť dopiče sfakebúkom….
…jasné zistím a dám ti vedieť =:o)
Extip
1. ŘÍJNA VYJDE KNIHA O ZDEŇKOVI !!!
Psala se dlouho, bude to taková autobiografie (od narození po padesátku). Kniha vyjde v pevném obalu, bude mít 238 stran, najdete v ní plno fotek a bude tam spousta historek z muzikantského života. Momentálně je v tiskárně a pokud si chcete již knihu předběžně rezervovat, lze jí objednat na mailu : spska@centrum.cz (cena je 350Kč + poštovné). Začátkem října Vám bude zaslána.
rockpalace titulka 2017
RECENZE CD / PRAHA MÁ SVOU BLANKU , TRENČÍN ZASE LEGENDU
PRAHA MÁ SVOU BLANKU , TRENČÍN ZASE LEGENDU
PRAHA MÁ SVOU BLANKU , TRENČÍN ZASE LEGENDU
CHVM – TUNEL 2009
Již mnoho vody odteklo na veliké řece, je tomu dávno, co jsem napsal malou recenzi na nejnovější… napíšu vznešeně „ album „ Trenčínských chlapců od Váhu.
A jelikož mi Ľuboš poslal i „ Tunel „, vrátím se o pár let zpátky a vlítnu po hlavě, do těžce depresivního díla. Když pominu zpěvnější chvilky a vtipný komentář pana Hrušínského, máte mě tam, kde chci být, tam si lebedím, v těch chmurných šlépějích naší střední generace.
Krásně vyvedený skládačkový obal, který se objeví i v budoucnosti… jsme přece jen v roce 2009. Takže nebudu předbíhat a přejdu k desce samotné, jejíž název se skrývá i v úvodní skladbě. Tady si můžeme představit cokoli, ale jen my co stále na něco čekáme, my kteří věřili v tu pravou svobodu, která prorostla chodbami tunelů, pro nás je světlo na konci, čímsi inspirativn. Každý, ať si to přebere jak chce, možná, že ani kapela samotná to nebere příliš vážně, však nešetří nás, ani v „ Normách „ a dnes hodně aktuální novodobé otroctví, je zde cítit jak čerstvě vyhrabaná hlína. Každý znalec Slovenské alternativní scény ví, že největší hitovka na této fošně je skladba „ Parte „ . Já bych určitě neopomenul „ Koniec sveta „, kde je řečeno téměř vše a přidává to na celistvosti.
V doprovodu strunných nástrojů tu zazní melancholický, ne však nečinný, velice nápaditý saxofon, klávesy v nejlepší Stranglers tradici a všemu dominuje rázný, hlasitý a někdy i zaimprovizovaný zpěv…. takže pohodička.
Nechci se pořád za něčím hnát, protože výsledkem bývá většinou stále větší hovno. CHVM stejně jako „ krtko rozvrtajú celú zemeguľu „ a vše se stává takovým mementem pro nás ……. o následných generacích už mluvit nebudu ….Havrďák
Inrou
Predchodca MCH BAND ZNOVU EXISTUJE
Svätá pravda
Konečne kráčame správnym smerom …. Zemiaky sú drahšie ako banány. Z údajne zdravého rybacieho mäsa, vytečie polovica vody. Mäsové výrobky neobsahujú mäso. V akciovom letáku Kauflandu je 30 inzerátov na požičanie peňazí. Jogurt obsahuje 45% mlieka. Bravčové rebrá sú drahšie ako bravčové stehno. Aj behom reči s kamarátom telefonujeme. Čím viac vecí máme, tým viac túžime po ďalších. Náš mobil má toľko funkcii, že sa nimi chválime priateľom, ale pre život sú nevyužiteľné. Slivky dovážame z Argentíny, maliny zo Španielska, cesnak a cibuľu z Peru …. Štátny sviatok je dôvodom opiť sa, ale prečo je ten deň sviatkom to 90% ľudí nevie. Plačeme pri pohľade na opustené psy, ale opustení ľudia nás nezaujímajú. Slovo ďakujem nahradilo „čo za to“. Maslová buchta má záruku 12 mesiacov. Kilo sušeného slepačieho hovna je drahšie než kilo kuracích stehien. V meste máme 200 pizerii, ale vepřo knedlo si nedám nikde. Návšteva kultúrnych pamiatok vyjde rodinu na 100 Eur. Polovica rodičov nemá peniaze na to, aby svoje deti poslali na lyžiarsky kurz. Doma denne gruntujeme, ale odpadky hádžeme mimo popolnice. Na televízii večer prepíname aj 25 programov, ale nájdeme len varenie celebrít, reality show, alebo reklamy. Svojim blízkym pošleme aj tridsať stupídnych esemesiek, ale ani raz sa neopýtame ako sa majú. Pod pojmom kultúra sa nám vybaví návšteva multikina. Zaobstarávame si na splátky nadupané autá, aj keď len raz do týždňa ideme do supermarketu a raz mesačne navštíviť svojich rodičov v dome dôchodcov. Najpredávanejšie knihy sú kuchárky každého, kto sa objavil v smotánke, životopisy pseudohviezd a horoskopy. Existuje 30 časopisov pre ženy, ale ani jeden pre normálne ženy. Najčítanejším článkom na nete v rubrike kultúra, bol ten, ako si Hanychová žehlila nohavice na tele naparovacou žehličkou a opálila si frndu. Ešte nieco? Ano! Ministerka zdravotnictva je stavebná inžinierka.
Rozhovor se slovenskou legendou Chór Vážských Muzikantov pro DekadenteMorfin
Původní název Trenčínského souboru byl YELLOW Dodo and Copany. Po prvním koncertě v roce 1981 jim političtí pracovníci trenčínského gymnázia vypnuli proud. V roce 1982 se kapela přejmenovává na už stabilní název Chór Vážských Muzikantov, od té doby šli kluci z jednoho průseru do druhého, až do roku 1989. Možná ne každý věděl, že slovenská darkwave dáma Gudrun hrála v 85. roce na postu punkové zpěvačky, ale více už o kapele samotné a dění kolem Luboše…
1. Ahoj Lubo kořeny souboru Chór Vážských Muzikantov sahají do začátku 80. let tedy do nejen punkového, ale i do novovlného období. Co bylo v začátcích vašim impulsem k hraní? Představíš nám tvé hudební kolegy, kteří s tebou hrají i v současnosti…
1. Ahoj Bobe, zdravím DekadenteMorfin. Začiatky kapely CHVM datujeme v septembri 1980. Vždy bolo mojim snom založiť kapelu. Mysleli sme si s chalanmi, že muzikanti v kapelách majú kopu fanyniek a hlavne sme mali nepočúvanú kopu muziky, ale hlavne rockovú. Až po roku 1977 sa po troške začali aj u nás v republike objavovať nahrávky punkových kapiel ala SEX PISTOLS, CLASH, STRANGLERS. To nás zo začiatku najviac oslovilo a ukázalo prvý smer. Pôvodná zostáva pozostávala z piatich spolužiakov jednej triedy trenčianskeho gymnázia a štyria hráme v tej kapele dodnes. Julo Berith JéBé, ten jediný na začiatku ovládal svoj hudobný nástroj, gitaru a aj nás všetkých učil hrať na našich nástrojoch. Rasťo Dobranský, bubeník má absolvovaní hudobnú školu na klarinet. Miro Puna, spevák, nikdy nevedel po anglicky a na začiatku sme ho nútili spievať po anglicky nejaké veci od Sex pistols a to bolo príšerné. Z úplne prvej zostavy som tam ešte ja, Ĺuboš Dzúrik a hrám na bassgitaru. Okrem nás sa v kapele vystriedalo postupne ešte asi ďalších 25 ľudí. Veľa sme experimentovali. Mali sme dychové sekcie slakové sekcie. Niektorí muzikanti ostali dlhšie a niektorí len chvíľku . Dnes s nami ešte hrá klávesák, spevák a huslista Ivan Masarik, ktorý prišiel do kapely v roku 1988. Saxofonista Peter Kohout tiež prišiel do kapely v tom istom roku a od roku 1991 sa stal aj členom skupiny Bez ladu a skladu. V oboch kapelách dodnes hrá. Gitarista Martin Skovajsa sa k nám pridal v roku 2002. Suploval nášho vtedajšieho gitaristu na koncerte Chvm na festivale Pohoda. Veľmi sa nám zapáčil a zostal dodnes. Niekedy v roku 2004 pribudol najmladší člen našej kapely Juraj Šinka, ktorý je paradoxne vekovo najstarší. Pôvodne hrával s nami v projekte No More HEROES, čo bol revival Stranglers a postupne sa presunul do Chvm. V Trenčíne sa hovorí : „Komu sa páči hudba Chvm, tak ten tam aj hrá!!!“ Ale táto posledná zostava z roku 2004 je už stabilná, nahrali sme spolu posledné štyri CD, PLESNIVI STARCI 2005. PANK 2007, TUNEL 2009 , BORDEL 2015, na ktorých nám ešte vypomáhal so spevom gotik Molon, menom Milan Štefánik.
2. Vaše texty jsou mnohdy sebeironické, držíte se při psaní nějaké filozofie? A kdo se textovou stránku stará?
2. Hm texty. Najvhodnejším obdobím našej kapely boli roky 1983 až 1986. Vtedy vzniklo zhruba 70 piesní. Vtedy s nami hrali ešte OBLAK, Roman Olžbut na gitaru a Ivan HLAVA Drgoň na klávesy. Všetci sme aj spievali a snažili sme sa robiť si srandu zo všetkého a všetkých a hlavne aj zo seba. Vtedy bol totiž ten socializmus vonku taký pochmúrny a šedivý. My sne sa ho snažili prerobiť, hlavne počas vysokej školy a naše koncerty v bratislavskom vysokoškolskom klube Primaf boli farebné a veselé. Texty sme písali vtedy skoro všetci. Hlavne JéBé a ja. Ešte v roku 1985 nás zásobil textami tajuplný textár Ján Kulla, ktorý tie isté texty podaroval aj nám a aj punkovej kapele EXTIP. Až o desať rokov sme zistili že obe kapely máme dve rovnaké piesne čo sa textov týka. Po revolúcii sme si mysleli že už nebude o čom spievať a svet bude krásny a plný pohody. Opak je pravdou. Chvm ostáva v opozícii každému režimu. Texty piesní na nové albumy väčšinou dávam dokopy ja. Postupne mi ich kapela schvaľuje. Zopár textov dodal aj Ivan Masarik a Molon. Na poslednom albume aj Renáta Kaščáková.
3. Proč se vůbec vaše kapela jmenuje Chór Vážských Muzikantov, má to nějaký specifický význam?
3. Vedeli sme že naša kapela sa musí ocitnúť v undergrounde kvôli hudobnému štýlu. Inak sme totiž hrať zo začiatku nevedeli. A vtedy všetky kapely mali viacslovné názvy: Jeste jsme se nedohodli, Trirychlostni pepíček, PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE…
Najskôr sme mali názov YELLOW dodo and company a neskôr to JéBé premenoval na Chór vážskych muzikantov. V tom názve je skryté aj to, že sme od Váhu, ktorý preteká cez Trenčín. Chór je tam preto, lebo sme vždy božsky spievali…
Zopár krát sa nám stalo, že za socializmu sme hrali v okolitých kulturákoch na dedinách, lebo v Trenčíne sme mali zákaz a na tej dedine prišli na koncert aj babky s vnúčatami, lebo si mysleli že prišla dychovka. A zase nám vypli elektrinu.
4. Nešlo si nevšimnout vašeho společného vystoupení s britskými The Stranglers byl to pro Tebe zážitek a celkově pro vás jako muzikanty určité zadostiučinění?
4. Stranglers sú naše celoživotné vzory. Prvá pieseň ktorú sme sa v roku 1980 v pivnici naučili hrať, bola Hanging around od Stranglers. Vtedy sme ani vo sne netušili že o 30 rokov neskôr vystúpime na festivale Pohoda v rodnom Trenčíne na spoločnom dvojkoncerte s touto legendárnou kapelou. V roku 2010 pri príležitosti 30 výročia kapely CHVM nám Michal Kaščák, šéf festivalu Pohoda a líder kapely Bez ladu a skladu dal do daru dvojkoncert s kapelou Stranglers. Vedel že ako Chvm sme boli vzorom pre Bez ladu a skladu, tak Stranglers boli vzorom pre Chvm. Skoro rok vopred sme sa tešili na tento koncert, ale osud nám to trochu skomplikoval. Trochu dosť. Päť mesiacov pred koncertom dostal mozgovú mŕtvicu hlavný spevák Miro Puna. Nevedel chodiť, rozprávať, močil do plienky. Klávesak Ivan sa podrobil operácii hrubého čreva a mňa umiestnili do nemocnice a diagnostikovali mi sklerózu multiplex. Sen sa nám začínal rozpadať. Ale stretli sme sa všetci v jednej nemocnici a spoločnými silami sme sa dali dokopy a ten dvojkoncert sme nakoniec odohrali. Vrcholom všetkého bolo hosťovanie Dave Greenfielda v našej kapele, keď si s nami zahral Hanging around, po našom Hazardny Hráč. To hosťovanie nebolo vôbec pripravené, len sa na pódiu zrazu objavil a nám behal mráz po chrbte. Áno, bola to pre nás veľká pocta a dosiahli sme v muzike už vtedy čo sme chceli. Veľká vďaka patrí Michalovi Kaščákovi za tento jeho počin.
5_4
5. Na undergroundové scéně jste víc jak třicet let, prošli jste vším možným a podle Tvých knih jste se setkali s různými uměleckými osobnostmi, což už vím, ale ještě by mě zajímalo trochu globální, řekněme ekologické téma. Podle Tvých fotek máš pozitivní vztah k přírodě. Moje máma se narodila v Bílých Karpatech a dětství prožívala na bohem zapomenutém Vyškovci. O to víc mě Tvůj názor k téhle oblasti zajímá…
5. Ako som už spomínal, tak osud mi nadelil do vienka nepeknú diagnózu, kvôli ktorej zle chodím. Ale vyriešil som to šalamúnsky. Vždy som inklinoval k terénnym autám a motorkám. Nakoniec som si kúpil štvorkolku a to je môj akčný invalidný vozík. Denne sa na ňom preháňam. Vyškovec, ktorý spomínaš mám od domu vzdialený asi 6 kilometrov. Chodím tam často a aj všelikde inde dokola. Žijem v krásnej prírode Slovensko Českého pohraničiia v pohorí Bielych Karpát. Som závislý na tých krásnych výhľadoch. Je to taká moja psychiatrická liečebna. Človek sa v tom tichu neskutočne ukludní.
6. Mě zatím nejvíc zaujalo CD Tunel, ale celkově mi vaše kariéra připadá taková paranormální. Mnohdy nevím co brát ironicky a co vážně proto nejsem úplně schopen rozebrat jednotlivé nahrávky. Hihi… Viz. Ivan Drgoň- CHVM. „Nikdy se nám nepodarilo zahrát tu istú skladbu rovnako. A to bolo na tom krásné.“ Řekneš nám k tomu něco?
6. Hehehe. Paranormalní. Tak to je skvelý názov. Aj by som to potvrdil, že to tak nejako bolo. V samých začiatkoch kapely bola povinnosť za socializmu absolvovať prehrávky pred odbornou porotou. Tá označila štýl našej hudby za disharmonicky chaos. Boli sme na to právom pyšní. Ivan Drgoň často hovorieval tú vetu, že nikdy sa nám nepodarilo zahrať tú skladbu dvakrát rovnako. Ale toto vždy na koncertoch spôsoboval gitarista JéBé. Vždy sme čakali, že nám dá signál a vtedy je koniec jeho sóla. Veľakrát to veľmi predlžoval a niekedy na sólo zabudol. Koncerty s ním boli vždy energické, veselé a dobrodružné. Nikdy sme na začiatku nevedeli ako to dopadne. JéBé kvôli práci v roku 2002 opustil kapelu, ale príležitostne hrával ako hosť a až v roku 2016 sa znovu vrátil a dobrodružstvo pokračuje. Od roku 2002 prichádza gitarista Martin Skovajsa, ktorý sa učil piesne z CD a odvtedy ich aj na koncerte hrával bez jedinej zmeny. Odvtedy aj kapela až dodnes hráva ako z CD. Do roku 1989 sme spravili kopu „albumov“ nahratých kadetade po koncertoch, chatách, pivniciach či kluboch a len zriedka sme boli v nejakom štúdiu. Tieto nahrávky som šíril cez značku FUKKAVICA RECORDS na kazetach. Kvalita nahrávok zodpovedala dobe v akej vznikali. Od roku 2000 sme už nahrávali v naozajstných štúdiách. Až na posledný album Bordell. Ten sa robil doma na kolene.
7
7. Já jsem tě vlastně poznal až přes Gudrun Lahká Múza, z kterou jste i svého času muzicírovali. Přiznám se, že znám nezpočet undergroundových kapel, ale vy jste mi nějak unikali. Čím to může být…?
7. Gudrun hrala s nami v roku 1985 na poste punkovej speváčky. Potom založila svoju kapelu Ľahká Múza. Tá im funguje dodnes. Boli sme undergroundová kapela a sme ňou dodnes. To že si o nás dodnes nepočul je známka toho že sme v tom podzemí dosť dobré zakopaní. Niekedy počas našej kariéry sme mali aj trochu smoly. Avšak našu robotu dokončili Bez ladu a skladu a tí sa stali známymi po celom Československu. Sme ich starší bratia aj štýlovo trošku podobní. My sme sa však nebáli experimentu, v kapele sme dlho vozili pílu bruchatku na ktorú sme udierali kladivom alebo fúkaciu harmoniku poháňanú vysávačom. To boli také ťažšie záležitosti a pre mnohých organizátorov koncertov nestravitelné. Áno sú aj dnes ľudia ktorí až teraz objavujú našu muziku. Ale za tých 37 rokov sme odohrali asi 350 koncertov na Slovensku aj v Čechách. Nahrali sme asi 2500 kaziet. Rozdali 16000 CD, áno rozdali!!! A rozdali 2000 kníh. Toto musí niekde byť a nejaká stopa po nás snáď zostala.
8. DekadenteMorfin je z větší části zaměřený na Gothic Rock a spřízněné styly. Co ty osobně posloucháš za kapely?
Počas puberty som prešiel cez Zeppelinov, Parplov, Alice Cooper, Black Sabbath. Keď vypukla punkova vlna tak Stranglers, Pistols. Clash, Dead Kennedys, Damned Momentálne milujem Systém of a down, Morphine. A stále Stranglers. Z domácich Už jsme doma, Dunaj, E,Slobodná Európa, Ľahká Múza..
9. U rozhovoru poslouchám váš projekt Modré Auto a líbí se mi zvuk nahrávky. Co nám k tomu řekneš za jakým účelem tohle vzniklo?
9. Projekt Modré Auto. Ten nápad vznikol tak že som počul jednu pieseň, ktorú nahral Peter Kops bassgitarista trenčianskych kapiel AJHĹA, DKP a Captain Slice. Práve od kapely DKP prerobil skladbu MODRE AUTO z roku 1984 a nahral ju doma na PC s novým zvukom a dychmi. Stretli sme sa na Pohode v roku 2012 a dohodli sa na spolupráci. Vtedy sme tvorili s CHVM aj album Bordell a mne ešte ostalo 11 skladieb, materiál ktorý v kapele CHVM neprešiel, alebo sme ho tam nestihli dorobiť. A tak súčasne s Bordellom vznikalo aj Modré auto. Peter pracuje v Košiciach a všetko sme robili na diaľku. Na dvoch skladbách nám hosťuje na saxofón aj Mikoláš Chadima. Peter je zvukový mág, nahral a doma namiešal aj CHVM BORDELL aj MODRE AUTO DÉJA VU. V Modrom aute je kúsok viac experimentu a elektroniky. Boostrovaná basgitara, nástroje od výmyslu sveta, zvuky, slaky, zvony… Čiže ďalší dvojalbum v štýle DO IT YOURSELF. Trošku dlhšie sme sa s tým pohrali a výsledok je myslím celkom fajn. Samozrejme že nám na Modrom aute vypomáhali aj chlapci z CHVM. Momentálne vzniká MODRÉ AUTO 2. Materiál už je celý pokope. Bude trochu viac free, lebo nám tam veľa vypomáhal JéBé a vniesol do toho kopu psychodelie a disharmonického chaosu. Už len všetko zmixovať.
8_3
10. Vnímáš ještě stále nové výzvy čeho by jsi chtěl dosáhnout. Ptám se proto, že vaše sebeprezentace byla za tři desetiletí poměrně rozmanitá…
10. Ako kapela sme dosiahli všetko čo sme chceli. Nemáme žiadne veľké hudobné ambície. S tou blaznivou partou sme vydržali toľké roky. Prežili sme kopu srandy pri Borovičke a kruhových objazdoch smerom na koncerty (pri každom kruhovom objazde bolo treba dať poldeci). Každá skúška kapely raz za týždeň býva pre nás sviatkom. Momentálne sa pracuje na dlhom televíznom dokumente o CHVM. Bude tam kopa rozhovorov s nami aj so známymi hudobníkmi. Nejaké záznamy z koncertov. Jedno mini tour z Prahy v 2012… A uvidíme.. Toto je už v rukách šikovného kameramana Petra Kotrhu. Do budúcnosti prajem všetkým hlavne veľa zdravia, lebo bez toho to naozaj nejde. Pomaličky začneme pripravovať ďalší z našich (ako s úsmevom vždy hovorí Michal Kaščák) nepočúvateľných albumov. A snáď sa v roku z 2020 dočkáme 40 výročia CHVM
6_5
11. Lubo co by jsi vzkázal čtenářům DekadenteMorfin?
11. Na záver. Muzika je krásna vec. Má milión podôb, každý si môže vybrať takú, aká sa mu páči. My sme si vybrali tú našu. Robíme ju so srdcom a peniaze v tom nikdy nehrali žiadnu rolu a tak to aj ostane. Pozdravujem všetkých čitateľov DMorfin a buďte tolerantní k žánrom.
Ps: Aj dychovka je muzika a niekomu robí radosť. (mne nie)
DekadenteMorfin děkuje Luboši za rozhovor.
Otázky položil a z pracoval:
Bob Lučan.
xchixchixchi – a ešte aj toto dokázal kubov brathm…
https://spravy.pravda.sk/domace/clanok/441115-ciznar-harabin-by-nemal-byt-sudcom/
Hugh naživo je super
Hugh v Bratislave
http://www.popular.sk/hugh-cornwell-ex-frontman-stranglers-nazivo-v-bratislave
žeby autobus ako za starých časof???
Ahojte. Ma to jediny problem. Je to akustik tour. Ked si pozriete na youtube, tak to hra sam na španielke alebo gitare. Moc ma to nechytilo.
Kapela tam nebude.
Bude to isto dobre
Ale bez kapely suché
ono ak by sme dodržovali pyytnýýý režim tak by sme ho asi prehlušili a mohli by nás vyviesť z koncertu, čo by nebolo asi moc dobré…má to jediný zmysel ís´t si da´t počmára´t dáke obaly z platní a cd-čiek…
Radosť
…ale to triko dodnes neviem nájsť
Komunisti sa činia. FJK.
https://domov.sme.sk/c/20638640/lubos-lorenz-v-cele-na-policii.htm
Fjk
bolševické kurwy – kiska ich odrovnal telefonátom???
https://www.aktuality.sk/clanok/517804/aktivistu-lubosa-lorenza-prepustili-zastal-sa-ho-aj-kiska/?utm_source=cas.sk&utm_medium=zona-hp&utm_content=box-aktuality-hp&utm_campaign=cross
Andrgra